1.
Je hezké slavit svatého Cyrila a svatého Metoděje. Ale jací jsme my sami věrozvěsti? Jací jsme evangelizátoři?

Zadáte-li si do vyhledavače slovo „evangelizace“, síť vám ze všeho nejdřív poslouží definicemi; takže se můžete dočíst, že „evangelizace je křesťanský pojem označující různé způsoby, kterými křesťané seznamují nekřesťany s evangeliem.“ Různé způsoby? Jsou vlastně jen tři „způsoby“ evangelizace: hlásání neboli zvěstování – a příklad vlastního života.
A to třetí? Přece to nejdůležitější a nejsilnější: modlitba za zvěstování, modlitba za šíření víry. Tedy – pokud někdo ještě uznává modlitbu a půst. Zaujala mě jedna z přednášejících na loňské (2019) charismatické konferenci v Brně, která hned na úvod své přednášky řekla, že vždycky, když je někam pozvána, jezdí ve dvou: ona sama, a pak ještě jedna žena, která zůstává v zákulisí a po celou dobu její přednášky se za ni modlí.
Pokud někdo potřebuje složitější definování, tak to už se mi zdá lepší anglická definice, kterou mi taky nabídla sociální síť: „in Christianity, evangelism is the commitment to or act of publicly preaching of the Gospel with the intention to share the message and teachings of Jesus Christ.“ Líbí se mi, že z té anglické definice se nevytratila intence, neboli záměr, totiž cíl, aby lidé s námi sdíleli poselství a učení Ježíše Krista.
Co je to tedy evangelizace? Prostě a jenom: zvěstování víry.
Přiznejme si, že evangelizace je slovo, které jsme si vymysleli, abychom nemuseli používat dřívější termín „obracení na víru“, „obracet na víru“, který jsme docela slušně zkompromitovali…
Je nám zatěžko mluvit o víře před lidmi – a velice snadno se omluvíme, že to přece není ani potřeba, že nemáme lidi „ukecávat“ jako sektáři (a i ti už s tím většinou přestali a jenom stojí u stojánku s knihami a čekají, až se s nimi někdo dá do řeči).
Ovšem v určité chvíli se evangelizace bez výslovného svědectví neobejde.
A ještě něco. V Bibli se „evangelizace“ nevyskytuje; v Bibli se mluví o zvěstování a svědectví; měli bychom tedy, když řekneme „evangelizace,“ myslet na zvěstování a na svědectví.
Dost teorie. Smutnější bude praxe.

2.
Bratře, sestro, kolika lidem jsi dokázal/dokázala vydat svědectví o Pánu Ježíš Kristu tak, aby uvěřili a dali se pokřtít? (Nebo, když byli pokřtěni v dětství, aby začali žít a praktikovat víru?) A musím se zeptat sám sebe: Františku, kolika lidem jsi dokázal zvěstovat víru? Odpověď je jednoznačná: ani jednomu.
Těch několik lidí, za kterými jsem stál při jejich křtu, nezískalo pro Krista moje slovo a už vůbec ne můj příklad, nýbrž Pán Ježíš sám. A vždycky tam byl někdo, nejčastěji babička, kdo se v zákulisí dlouhé roky modlil.
Možná, že jediná metoda evangelizace spočívá v tom, abychom Bohu nebránili v jeho působení.

3.
Na celý život mě ovlivnilo slovo jednoho pastora: „Evangelizace je způsob života; evangelizovat nemůžeme jednu dvě hodiny týdně, tak jako chodíme na tenis.“
Evangelizovat znamená být veřejný křesťan.
Neskrývat se. Kolik jen máme naučených způsobů, jak nedávat najevo – a v různých těžších situacích zejména – že jsme křesťani, a všecko tak šikovně, tak zručně, abychom nemuseli vyznat ve svátosti smíření, že jsme zapřeli svoji víru, že jsme se za víru styděli!
Stačí s tímhletím přestat. Nemusíme pak ani moc mluvit, respektive nemusíme mluvit skoro vůbec.
Křesťan, který skutečně žije svou víru a nestydí se za ni, je dneska nápadnější, než kdyby nosil na hlavě svítící křížek jak dvanácterák svatého Huberta.
Stačí mlčet, když se pomlouvají bližní a nemlčet, když se začne pomlouvat Pán Ježíš Kristus a církev, jeho mystické tělo, konat perfektně, až v hrdinském smyslu slova perfektně svou práci, být k dispozici svým bližním, když potřebují, a ne když já potřebuji dokázat si, že jsem altruista, říci ne, když jde o pozvání k různým obecným nemravnostem.
Šídlo v pytli neutajíš a evangelium v srdci teprve ne.

4.
A pak zjistíme, že evangelizovat bolí.
Že je to strašně, ale naprosto hrozně moc nepříjemné. Že nám to změní celý život, přeskládá priority, zacvičí to i s naším volným časem.
Že spoustu věcí, které děláme jako křesťani, zcela bezmyšlenkovitě, neumíme vysvětlit svým bližním – a vlastně nakonec ani sami sobě. Že víra je docela v pohodě, pokud ji žijeme sami, v kostele, doma za zavřenými dveřmi, ale je téměř k nevydržení, pokud ji máme žít jako svědectví před očima svých bližních.

5.
Zevangelizuj sebe a budeš evangelizovat své bližní.