Obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze patří k nejvýznamnějším událostem duchovně společenského dění v celé České republice v letošním roce. Je zcela neobvyklé, aby s časovým odstupem 100 let byla obnovena, respektive znovuvybudována kopie jakéhokoliv díla. Po více než třech generacích z živé paměti mizí prakticky vše, co prožívali naši předci, pokud se nedochovaly hmotné památky nebo slovesná díla, která to připomínají. Kulturní a technologická proměna po takové době vede nezbytně k hledání nových, aktuálním potřebám technologicky odpovídajících řešení. Jediné, co dokáže odolávat plynutí času, jsou některé duchovní konstanty, které souvisejí s naší identitou. Mariánská zbožnost a její vyjádření prostřednictvím kultury je jednou z nich.
Ve stínu repliky významné barokní památky a motivu jejího vztyčení v polovině 17. století zůstává připomenutí malého obrazu madony z bouřlivých časů prvních desetiletí 15. století. Madona Rynecká, jak je tento milostný obraz z období krásného slohu nazýván, je devoční kopií slavné Madony Svatovítské, tedy kopií, která nebyla „fotograficky“ shodná se svojí předlohou, ale shodovala se s ní ve výtvarném vyjádření duchovního obsahu, který přebírala a šířila z původního obrazu. Katedrála svatého Víta se z rozhodnutí Karla IV. stala mezinárodně známým mariánským poutním místem poté, co ji panovník obdaroval významnými mariánskými relikviemi a také kopií mariánské ikony zvané Madona Aracoeli, která byla v jeho době považována za ochránkyni Říma.
O předchozím umístění Madony Rynecké nemáme jednoznačné zprávy. Podle dohadů odborníků přežila husitský ikonoklasmus v Týnském chrámu. Předpokládá se, že v době třicetileté války a švédského útoku na Prahu se těšila zbožné úctě a stala se symbolem Boží ochrany. Umístění mariánského obrazu do niky zbudovaného sloupu je interpretováno jako typický rys barokního historismu. Bylo by chybou považovat takové doklady jednání jen za nějaký návrat ve stylu dnešního retro nebo za nástroj politicko-ideologické propagace pobělohorského období. Setkání nového díla – sloupu a starého obrazu poukazuje na kontinuitu české mariánské zbožnosti, jak se rozvinula v lucemburském období, a je též vyjádřením skutečnosti, že duchovně byla stále živá.
Přání a úsilí několika generací katolíků a lidí dobré vůle se po desetiletích peripetií naplnilo poté, co před pražské zastupitelstvo v lednu letošního roku předstoupila komunistka a bývalá poslankyně Marta Semelová. Mnoho projednávání předloženého usnesení o schválení obnovy Mariánského sloupu bylo opakovaně neúspěšných. Většina pražských zastupitelů měla pramálo pochopení pro obnovu duchovního symbolu přímo ve středu města. Avšak v Mariině chvalozpěvu Magnifikat čteme, že Bůh se stal součástí světa a dějin (a je v něm stále přítomen) nikoliv prostřednictvím mocných, bohatých a slavných. Doba komunistické rétoriky již minula a liberální pražští zastupitelé to chtěli dát komunistce Semelové jasně najevo. Schválili obnovu Mariánského sloupu. Ohlášená protestní demonstrace europoslance z ODS Jana Zahradila při slavnosti požehnání sloupu na Slavnost Nanebevzetí Panny Marie je jen trapným dejà-vu po komunistickém debaklu.
Když cestujeme českou krajinou, všimneme si, že její tvář přesně koresponduje s duchovním ukotvením místních obyvatel. Život a prosperita se dosud nevrátila do mnoha míst takzvaných Sudet a naopak i nejbezútěšnější části této země se v posledních desetiletích začaly postupně pozvedat tam, kde lidé začali s obnovou poutních míst, kostelů, kaplí, křížových cest a podobně, např. známý je poutní mariánský kostel v Neratově nebo Maria Hilf ve Zlatých horách. Revoluční experimenty, které se ve 20. století prohnaly našimi zeměmi, zanechaly po sobě spoušť. Vandalský čin, který v listopadu 1918 zničil významnou kulturní památku a duchovní symbol, byl vykládán jako revoluční projev vůle lidu. Obnovou Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se po sto letech přešlapování ve slepé uličce s pokorou navracíme zpět, ale nikoliv v čase, nýbrž k hledání zpřetrhaných duchovních kořenů, abychom obnovili a životem naplnili současnost. Že se to uskutečňuje navzdory dozvukům nacionalistické a komunistické ideologie, stejně jako v minulosti důsledků devastace země husitskými válkami nebo ničivou sílou švédských vojsk za třicetileté války, je nepochybným zázrakem stálé Boží přítomnosti v našem světě, která je často reprezentovaná obrazem jeho Neposkvrněné matky Marie.