Nikdo u toho nebyl, když v nazaretském domku oznámil Gabriel Marii, že nalezla milost u Boha a její dítě bude Syn Boží. Lukáš o tom píše jenom to podstatné: jistě mu to vyprávěla ona sama. Zachytil jenom ten dialog anděla a panny, který obsahuje jádro sdělení: to je pro nás důležité. Ostatní si smíme nanejvýš uctivě představovat.
To dělali umělci, kteří se pokusili scénu Zvěstování zobrazit. Takové dílo se nemůže chápat jako fotografie, ale nemusí to být ani pouhá ilustrace. Aspoň v případě těch hodnotných to bývá také interpretace, snaha o výklad této části evangelia. A součástí takového výkladu jsou i prakticky důležité detaily, které tam autoři doplňují. Některé z nich se v dějinách umění ustálily a opakují se v dalších a dalších zobrazeních. Připomeňme si dva.
Anděl má v ruce květinu, nejčastěji lilii. To je symbol panenství a u Marie navíc neposkvrněnosti od samého počátku života: Bůh ji uchránil od každé nákazy hříchu. Tak nevinný jako ona nebyl žádný z těch svatých, kteří se taktéž zobrazují s lilií. Ale to gesto může aspoň někomu z nás připomenout ještě něco dalšího: s kyticí v ruce se přece žádá o ruku. Bůh se tu uchází o svou nevěstu.
A Maria tam má knížku, buď na kolenou, nebo na klekátku. Právě zvedá hlavu od knížky: ó, jak dobře to známe, když nás někdo vyruší při čtení! Když jsem si tohoto detailu poprvé všiml (bylo to nad vchodem olomoucké katedrály), nejdřív mě zákonitě napadla otázka: uměla vůbec Panna Maria číst? Není to příliš velká umělecká licence, která vnáší do historické reality apokryfní motivy? Ale pak přišla druhá, neméně racionalistická: co my víme? I kdyby neuměla číst, jistě znala Písmo ze synagogy, a jak tuto jistou věc výtvarně vyjádřit? Kolik prostých dívek i vážených mužů se v dějinách lidstva hluboce modlilo a rozjímalo o slovu Božím, a přitom byli fakticky negramotní! Kdepak! Díky vám, mistři malíři a sochaři, za Pannu Marii s knížkou. Tím mně ji děláte osobně bližší.
A pak ještě jiný detail, ovšem ne tak názorný, vnesl do výjevu Zvěstování básník Václav Renč v skladbě Popelka nazaretská:
Též v tesařově domku chudém
stýská si panna nad osudem,
jejž vysloužil si bědný lid.
Vší silou duše své i těla
ta dívka pokorná by chtěla
na Králi spásu vymodlit.
A hle, vtom před ní znenadání
se jako tichý plamen sklání
zářivý jinoch neznámý.
Kdo je ten krásný? Anděl Páně.
Na prsou skříží bílé dlaně.
Co dívce nyní oznámí?
Ano, Gabriel zastihl Marii při modlitbě: to je přesně totéž, co obrazy vyjadřují klekátkem a knížkou. A básník si se vší úctou představuje, za co se asi modlila: za spásu Izraele. Římská okupace probíhala v plné parádě, Židé platili daně mincemi s portrétem pohanského císaře... A její modlitba je vyslyšena. Okamžitě, ale nečekaně. Bůh reaguje a vzkazuje po zvláštním poslovi: ano, přijde spása, dokonce zavládne tvůj syn... Bude to jinak, než si možná představuješ.
Bylo to jinak, než si možná představujeme. Ale ty detaily nám pomáhají: ukazují na to hlavní, co jinak být nemohlo.