V neděli 10. října 2021 Svatý otec František zahájil v bazilice svatého Petra ve Vatikánu synodní proces. Co to je – synodní proces? Neznám nikoho, komu by to bylo úplně jasné... A neznám nikoho, kdo má živý a upřímný vztah k církvi, kdo by necítil aspoň trošku obav: co je to zase za experiment? A je to vůbec potřeba? A vím i o lidech, kteří už se chystají, jak využijí synodní proces a konečně to církevním papalášům vytmaví a prosadí si modernizaci v tom anebo v onom... Ale většina mých známých to neřeší a snaží se na nějaký synodální proces raději nemyslet: stejně o tom moc nevíme – nějak to dopadne, průšvihů má dnes církev tolik, že jeden další ji už neporazí… Rozhodně, alespoň v prostředí, ve kterém se pohybuji, nevnímám ze synodního procesu žádné nadšení.
Samozřejmě víme, co je to synoda, shromáždění biskupů, kteří řeší nějaký problém – ale synoda o synodalitě, synodální proces, začínání od každé farnosti – co to může přinést dobrého? A ne jedno, nýbrž deset témat, ze kterých si bude možné vybírat, o kterém začnou diskutovat teologicky nevzdělaní lidé, ano, dovedu živě si představit, kdo bude nejhlasitější, samozřejmě, že ti, co mají na všechno vždycky „správný“ názor, a nejsou schopni vidět věci v souvislostech, zato jsou ochotni okamžitě začít řešit a vyřešit jakýkoli problém; přitom začasté jenom papouškují to nejhloupější z toho, co si přečetli na sociálních sítích…
Připadá mi, že to není nepodobné momentu, kdy Svatý otec Jan XXIII. před tři čtvrtě stoletím vyhlásil záměr svolat všeobecný koncil. Nikdo tehdy potřebu koncilu necítil. Sto let už se žádný koncil nekonal, ten poslední navíc nebyl řádně ukončen, Řím obsadila vojska, která trochu podle přání lidu, a trochu s násilím budovala sjednocený italský stát… Navíc někdo říkal, že po promulgaci dogmatu o papežské neomylnosti už žádné koncily nebudou potřeba (jako když někdo říkal, že po pádu komunistických režimů už skončily dějiny). Papež svůj záměr nejdříve, a zcela nečekaně, svěřil kardinálům – newyorský arcibiskup kardinál Francis Spellman z tohoto setkání odcházel se slovy: „Buď to má Svatý otec velice dobře promyšlené, nebo se zbláznil!“ Ano, tak jedná Duch Svatý. Když koncil začal, významná skupina biskupů plánovala, že se ho zúčastní ze zdvořilosti jen prvních několik dnů, a potom odjedou domů věnovat se normální, potřebnější práci… Dnes všichni žijeme z darů, které dal Duch Svatý církvi skrze Druhý vatikánský koncil.
Synodní proces je podobně nový a v té podobě, v jaké jej Svatý otec rozpoutal, nečekaný. A František spíš říká, co synodní proces není, než co je: není to nějaký církevní parlament, není to průzkum veřejného mínění, není to záležitost politická, nýbrž duchovní…
Ano, tak jedná Duch Svatý, celá biblická kniha Skutky apoštolů je o tom, uvědomme si jenom, v jakých zmatcích se tehdy církev zmítala v tak pro tehdejší křesťany samozřejmé věci, jako byla obřízka a dodržování starozákonních rituálních předpisů; a další věci. Duch bourá, co bylo pevné a jisté, a vede nás do něčeho nového: nehledí na naše bezpečí a vede nás do dobrodružství, které samozřejmě nemůže skončit bez šrámů a dílčích proher – ale vede nás k životu.