Rád bych se mýlil, na mou věru, že bych se rád mýlil – ale zdá se, že církevní restituce opět nebudou. Vždycky to dopadne stejně: když je (po dlouhém a složitém vyjednávání desítek subjektů) na stole nějaká dohoda (a každá další přiznává církvím menší podíl na ukradeném majetku) – vždy se v poslední chvíli objeví nějaký mravně narušený poslanec, který vše zhatí. Vzpomeňme si, posledně to byl Vlastimil Tlustý (vytžený) z ODS – který tehdy současně prožíval svou korupční kauzu, která jej nakonec donutila odejít z politiky; a nyní je to Vít Bárta s celým svým týmem z VV – který současně prožívá svou korupční kauzu s uplácením svých poslanců, která jej doufám rovněž donutí odejít, konečně, z politiky; je to jak přes kopírák. „Mám dojem, že se tu hraje o něco jiného,“ řekl včera (9. 1. 2012) v České televizi Joel Ruml, evangelický představitel a jeden z hlavních vyjednavačů. „Ale proto jsem outsider, že nedokážu říct, o co,“ dodal...
O co se hraje? O celkové poškození a snad i (staří komunističtí démoni ještě neodešli!) o konečnou likvidaci církví? Ve jménu nějaké ideologie, která se dnes – na rozdíl od komunistické doby – už nestaví na odiv!? Hamižná církev! Všude se šetří – a ona si bude inkasovat miliardy!
Víte, co se se mnou děje? Přistihuji se, že vůči církevním restitucím začínám mít podobný pocit, jaký jsem měl ke konci sporů o pražskou katolickou katedrálu: „Ale jo, ale jo, tak si tu katedrálu, pro pána jána, celou nechte, zalkněte se s ní, když vám tak vadí, že biskupský kostel by měl patřit církvi...“ Když jsem to prvně napsal, divil jsem se sám sobě, co to píšu – ale nakonec to právě tak dopadlo: nový arcibiskup Dominik Duka se jakéhokoliv vlastnictví své katedrály vzdal a dnes v ní slouží vlastně jen z milosti státu; tedy na základě přátelské dohody se státem (dokud je stát přátelský).
Musíme mít restituce? Jeden zajímavý precedens jsme uviděli rovněž včera; spolumajitelka pozemku pod projektovanou dálnicí D11 Jaroslava Štrosová, která nejdřív chtěla za svou půdu řádnou cenu a pak už jen to, aby s ní představitelé státu jednali slušně, se po osmnácti letech sporů svého práva totálně vzdala a půdu dá státu zadarmo; prý jí jde především o to, aby už nebyla dál vláčena v médiích, je z toho znechucená a unavená. Paní Štrosová má už jen jedinou podmínku: aby ji pan ministr dopravy o její pozemek hezky poprosil...
Když to nejde – tak to nejde. Církve mohou žít i z peněz, které si samy vyberou, a památky mohou spadnout; stejně jich plno spadne i tak... Přistihuji se, že si začínám přát, aby představitelé církví hodili našim nevěřícím spoluobčanům celý ten komunisty ukradený majetek prostě pod nohy a jakýchkoli restitucí abychom se zřekli.
„Tady to máte, vy hamouni, zalkněte se tím, porvěte se mezi sebou, dívejte se, jak se všechny ty louky, lesy, pole, rybníky, domy a zbořeniny (ty kvůli pozemkům) znova rozkradou pod nejrůznějšími – tu legálními, tu nelegálními, ale stejně nepostižitelnými – tituly a záminkami, jak šíbři všeho druhu opět zvítězí – a společnost z těchto majetků nebude mít nic; o žádnou charitu se tihle lidé starat nebudou, na to vemte jed.“