Jan Skácel (básník, 1922–1989) v jednom svém fejetonu ze 60. let minulého století, přetištěném později v knižním souboru Jedenáctý bílý kůň, píše, jak si se svými přáteli začali vzpomínat na klukovskou četbu indiánek Karla Maye – a (řekl bych svými slovy) dojímali se tím... A jak jeden z těch přátel, protože v dětství nic od Maye nečetl, sáhl po jedné z jeho knih, přečetl si ji – a byl zklamán. Přáteli byl ovšem poučen, že oni se mohou z Mayova díla těšit, protože jeho knihy znova nečtou, a jen na ně vzpomínají...

Vzpomínání je převeliká síla.

Neuplyne snad den, abych to nezaslechl v tramvaji nebo v restauraci, není snad týden, aby mi někdo neposlal v mailu nějaký text tvářící se jako kdovíjaká tajnost a objevnost – a vratce, o to však víc sebejistě dokazující, že jako za socialismu (ale on to přece nebyl žádný socialismus) se nám všem dařilo lépe; a všechno qetlo a fungovalo... Vždycky se rozčílím a autory těchto textů (někdy je to profesor, někdy magistr a jindy jen Joska...) nazývám škaredými slovy. Ve snaze dokázat pravdivost svých vizí sahají tito pisatelé k celým girlandám nejrůznějších podpásových argumentů, potlačují podstatné, zvýrazňují okrajovosti a začasto normálně prostě lžou... A polemizovat s nimi je těžké, neboť & jelikož, jak známo, potřebujete často celou stránku na vyvrácení dvou tří vět  jednoho jediného bláznivého tvrzení. Na to opravdu nemám čas.
 
Přitom důvody takového myšlenkového pohybu jsou zřejmé a zcela evidentní: lidem se, a to právem, nelíbí současný stav věcí, a zjišťují, že klesá nejen celková duchovní & mravní úroveň společnosti, kde žijí (to – mají pocit – by ještě tak zvládli), ale už i její celková materiální úroveň (což spolu, mimochodem, souvisí). A s tím už chtějí něco dělat. Tak hlasitěji a silněji nadávají. A také začínají hledat nějaké lepší časy směrem do minula; jak říkám – je to docela přirozené, jakkoliv ne příliš kultivované ani rozumné.

A je to nevděčnost vůči Bohu a Panně Marii, kteří nám tuto svobodu dali, abychom ji využili k dobrému.
 
Idealizovat jakýkoliv totalitní režim je zlo.
  
Češi ovšem jsou národ nostalgický. A sentimentální. V nejrůznějších úvahách o našem národním charakteru se to kupodivu příliš nevyskytuje, ale je tomu tak. Což vynikne srovnáním s jinými národy.
 
Jana Wericha a Jiřího Voskovce po návratu z emigrace za druhé světové války převelice štvalo, když se setkávali s tím, jak někteří lidé tesknili i po tom, co bylo lepší a co lépe fungovalo na nacistické okupace. A nehleděli na celkovou zvrácenost a zrůdnost hitlerovského režimu. V jedné z jejich písní z té doby se mihne verš odsuzující „ty, kdo říkaj to za protektorátu nebylo“.

Po komunistickém puči roku 1948 ovšem byla situace jiná, jásat se muselo povinně jak nikdy a celá minulost byla prohlášena za špatnou; přesto lidé i v takové době brblali a naříkali, i když jen na maličkosti (na víc si netroufli), stěžovali si třeba na nižší kvalitu potravin a jejich vyšší ceny. Tím se zase trápil básník Josef Kainar (1917–1971), v té době přesvědčený komunista, věřící, že právě zrovna kolem něj vzniká ráj na zemi. V jednom fejetonu, přetištěném později ve sborníku Domy s tisícem očí, se snažil najít útěchu v tom, že česká povaha už je prostě taková (v tom s ním souhlasím), že už za praotce Čecha si lidé stěžovali, že strdí už není, co bývalo, a lýčí že podražilo...

Ne. Nehledejme falešnou útěchu v idealizaci minulosti, nějakých komunistických Vinnetouech a Old Shatterhandech; kdyby se svět reálného komunismu vrátil, ne po pár dnech, ale mnozí už po pár hodinách by volali zpátky současnou dobu – se všemi jejími problémy, a hříchy. A ti, kdo dnes nejvíc teskní po bolševikovi, by volali nejdřív. Včetně současných komunistů s bohatým obchodníkem Vojtěchem Filipem v čele.