Postní doba je protějšek doby adventní, a tak jako je advent čas přípravy na Vánoce, tak půst je doba přípravy na Velikonoce. Liturgická barva obou těchto údobí církevního roku je fialová – což je barva popela a pokání. I když v novém Katechismu katolické církve už není advent výslovně označen jako doba pokání, fialová barva liturgických rouch zůstává i v adventu. Postní doba nemá svoji specifickou postavu, jakou má advent ve svatém Janu Křtiteli, ale v postu by mělo a mohlo zaznít slovo proroka Izaiáše, kterého se dovolával Jan Křtitel: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každá bytost uzří Boží spásu“ (Luk 3, 4b–6, srov. Iz 40, 3–5).

Císař Zikmund sledoval roku 1415 zdlouhavé jednání Kostnického koncilu jen na půl ucha. Ale když Jan Hus prezentoval před koncilem své názory, že kněz, který je v hříchu, nemůže platně udělovat svátosti a že hříchy musejí být trestány, náhle se probral – a oslovil Jana Husa právě parafrází slov z prvního listu svatého apoštola Jana. „Mistře,“ řekl císař, „všichni lidé jsou hříšníci.“

Měl pravdu. Platilo to o něm samotném, o Janu Husovi a o každém z nás.

Doba postní je doba přípravy a vykonání svátosti smíření neboli svaté zpovědi. Pokud nechodíme k této svátosti pravidelně, máme jít aspoň v této době – a nemáme se nechat odradit naprosto ničím, ani vlastním strachem a trémou, ani případnou indispozicí kněze – vždyť Ten, komu se vyznáváme a kdo nám odpouští, je sám Ježíš Kristus.

Svatý apoštol Jan pokračuje: „Bůh je světlo, tma v něm vůbec není. Říkáme-li, že s ním máme společenství, ale kráčíme ve tmě, lžeme /.../. Kráčíme-li však ve světle /.../ máme společenství jedni s druhými a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu. Říkáme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a není v nás pravda. Vyznáváme-li své hříchy, On, věrný a spravedlivý, nám naše hříchy odpustí“  (1 Jan 1, 6–10).