Když se mi zpětně promítlo, že kdysi zdravíval slovem „Česťulka!“ (aby přece jen moc nevyčníval, ale přesto splnil úlitbu své rodné straně), tak mne ani tolik nepřekvapilo, s čím vyrukoval, když si ke mně ve vlaku přisedl.

Bylo to nedlouho po Listopadu 89 a jeho sdělení jednoznačně hovořilo o tom, že teď tedy je všechno špatně. Naše někdejší jistoty jsou ty tam, potácíme se ode zdi ke zdi a tak.

Nejsem schopen oponovat žádné zarputilosti, zvlášť když na ni nejsem připraven, nejsem pohotový a jako debatér jsem zcela neschopný, a tak jsem dokázal ze sebe po vyslovení jeho argumentů za svého stálého přikyvování vypravit jen: „Vždycky bylo těžké žít.“

Bláhově jsme si mysleli, že jdeme do pohádky, ale čekala nás realita. Dál musíme pracovat, dál se musíme snažit o přežití. Nic není ani teď zadarmo.

Viděl, že se pod jeho údery vzpouzím, a začal si o mně myslet své, jako já o něm. Nyní už se zase jen zdravíme. Ale to, co jsem tehdy ze sebe vysoukal, opakuji i dnes, kdy místo jha, které jsme svrhli, vlečeme, ač svobodni, jho nové a nějak se nám to nezdá.

Jako bychom zapomněli, že jsme už kdysi dávno byli vyhnáni z ráje, byla nám prokleta země s tím, že se z ní těžce budeme živit celý svůj život a v potu své tváře budeme jíst svůj chléb. Nedivte se, nežasněte, neproklínejte –  vždycky bylo a bude pro nás těžké žít. Vezměte tedy svůj kříž a následujte Pána.