Smutná, velmi smutná byla moje návštěva nedělní bohoslužby v jednom menším městě moravského pohraničí. Mše byla pěkná, což o to. Kostel čistý, opravený, pěkně vyzdobený. Pan farář přívětivý, odpočatý po dovolené a s kázáním, které nepostrádalo myšlenku. Ministrantů dostatek a kostel plný lidí – mladých, starých, rodin s dětmi. Všichni upravení, nedělně nastrojení, milí a spořádaní.

Jen jeden muž jaksi vyčuhoval z řady. Seděl vcelku posmutněle. Dlouhé mastné vlasy mu padaly do obličeje, byl zarostlý, celý v černém. Vypadal trochu jako vysloužilý motorkář. Jeho pohled ale nebyl nepřátelský. Přišla jsem vcelku brzy, kostel tedy zdaleka nebyl zaplněný. Tento muž seděl v lavici sám, seděl ale na kraji, takže ji tak říkajíc „zašpuntoval“. V lavici před ním byla lépe dostupná  dvě volná místa, vybrala jsem si tedy je, ale možná jsem měla zvolit jinak. Usedla jsem a víc se neohlížela.

Než začala mše, kostel se zcela zaplnil. Lidé, kteří přicházeli, si už neměli kde sednout. Protože jsem se dívala na boční vchod před sebou, viděla jsem, jak se marně rozhlížejí, kde by ještě našli volné sedadlo. Museli ale zůstat stát. Při pozdravení pokoje jsem se ohlédla dozadu, podala ruku muži, který se účastnil bohoslužby jako všichni ostatní, a teprve zjistila, že jeho lavice zůstala dočista, ale dočista prázdná. Až mi přeběhl mráz po těle.

Nevím, možná to byl místní podivín, kterého všichni znají. Možná to byl člověk, který se po letech vrátil do kostela anebo v něm byl poprvé. Ruku při pozdravení pokoje si ale slušně podal se všemi okolo. Nechci a nemohu zjednodušeně soudit. Ale skutečnost, že nikdo, nikdo z přeplněného kostela, kde lidi museli stát, si nesedl vedle tohoto muže, vedle něhož bylo dobrých pět míst volných, mně vyrazila dech.

Říkám si proč, proč? Co jsme to za zbožné katolíky? Čím posloucháme Ježíšova kázání? Ušima asi ne. Ó Pane, Pane! Kdybys dnes přišel mezi své věřící unavený z dlouhých cest a se smutným pohledem čekajícím otevřená srdce, pohoršili bychom se nad Tebou? Pohoršili! Jsme stejní jako byli Izraelité. Stejně bychom Ho odmítli, stejně bychom Jej ukřižovali. Nemáš byt, nemáš auto, nemáš vyžehlenou košili, vybočuješ z řady, tak jdi od nás, tady nemáš místo. Chce se mi brečet, brečet, brečet.

„A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“ (Mat 11, 6).