Následující pasáž mne vtáhla do našeho politického dění: „Základem lásky k chudobě a k chudým je buď láska ke Kristu anebo budou chudí tím či oním způsobem manipulováni a chudoba se stane tématem polemiky proti církvi, anebo okázalostí, která má v církvi dokazovat větší dokonalost ve srovnání s ostatními. … V jednom či druhém případě se z chudoby dělá ta nejhorší forma bohatství, totiž vlastní spravedlnost.“
Lze to interpretovat tak, že láskyplný vztah k chudobě ponechává druhým lidem svobodu a nejvýš neokázale dává pozitivní příklad; zatímco pokud chybí, zákonitě se objeví často skryté vedlejší motivy vedoucí k manipulaci. Buď někomu předhazuji, že neplní dostatečně ideál skromnosti, nebo svoji skromnost vystavuji na odiv. Oboje je vyjádřením mé morální převahy. Známý citát o ctnostech bez lásky by šel doplnit o „propagovat chudobu bez lásky činí moralizujícím“.
To je řízný protiargument k tvrzení Bohuslava Sobotky a tolika dalších o tom, že církev má být chudá, a proto se má vzdát části restitučních nároků! Pěkně jim to otec Cantalamessa vytmavil, to si za rámeček nedají! Není nic jednoduššího než zde sklouznout ke stejnému postoji morální povýšenosti nad protivníkem, a člověk si to vůbec nemusí uvědomit. Soupeř si najde další variantu rčení „Vy zase lynčujete černochy“ a může se rozvinout nekonečný morální ping-pong, který není vzácností ani v běžném životě.
Jak Pán Ježíš „osolil“ Samaritánku u studny? „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu“ (Jan 4, 17). Nepříjemnou pravdu řekl tak, aby druhého neponížil; podobný přístup vidíme většinou i v dialogu s farizeji. Vyrovnejme cestu Pánu i v mediálním prostoru.