Byl jsem unavený – a hledal jsem něco, u čeho bych se trochu pobavil a odpočinul si; mačkal jsem televizní ovladač, jako kdybych z něj chtěl vysílat morseovku, jednotlivé programy se přede mnou míhaly, nikde nic útěšného ani zajímavého.... Tak druhé kolo, ještě jednou všechny programy. Tempo mého vysílání morseovky se nyní zpomalilo, zůstával jsem u jednotlivých programů déle – tak jsem se setkal s pořadem Drzá Diana na klipové televizi Óčko. A bylo to velmi zajímavé.

V minulých letech jsem čas od času napsal ve Skleněném kostele něco pozitivního o Romech; pak jsem toho nechal: proč – jak se to říkalo o komunistické televizi – přesvědčovat přesvědčené a naštvávat naštvané? Pravda je, že nic z toho, co kdy ve Skleněném kostele spatřilo světlo světa, žádné téma, nemělo tak negativní ohlas, jako když se člověk zastal cikánů! Spousta i dobrých věřících lidí byla přesvědčena, že mají právo – snad přímo křesťanskou povinnost nenávidět Romy. Ty, kteří křičí, nepracují a dělají bordel. (Ale proč nenávist? Proti tomu slovu by protestovali – nešlo přece o nenávist, nýbrž o pořádek a o spravedlnost, nejsou žádní rasisté, když je nějaký Rom slušný, tak proti němu nic nemají; nechápali, že už takto, etnicky formulované prohlášení je vrcholně rasistické: nikdy by je nenapadlo říct, že když je mezi bílými někdo slušný, nic proti němu nemají...)

Hostem moderátorky v pořadu Drzá Diana byl romským hudebník Vojta Lavička. Právě říkal: „Viděli jste už někdy romského bezdomovce? No to by musela vymřít celá široká rodina, jinak třeba i velmi vzdáleného bratrance Romové vždycky přijmou, nenechali by ho na ulici, taky je jich pak třeba šestnáct v jednom bytě...“ Vůbec jsem si to nikdy neuvědomil, ani mě to nenapadlo – ale romského bezdomovce jsem opravdu nikdy neviděl! „Stejně tak v domově důchodců, kolik je tam Romů? Třeba už nemůže, třeba je to ležící pacient, ale někdo z rodiny se o něj postará, nikam ho nedají...“

Jsme pokrytci.

Kdysi mi do předmětu Praktická žurnalistika napsala jedna studentka rasistický článek o tom, jak Romové nepracují. „Když jste šla dnes ráno do školy, překračovala jste výkop pro elektrický kabel, vzpomenete si,“ řekl jsem jí; „zaujalo mě, jak hlasitě nadáváte, že je ten Žižkov pořád rozkopaný; ale všimla jste si dělníka ve výkopu? Byl to Rom.“ Pravdu měla svého času kampaň, která říkala, že pracující Romové jsou neviditelní...

Tak je to, my hrdopyšní „spořádaní“! Dnes by Pán vyprávěl podobenství o milosrdném Romovi. O člověku, kterým všichni zbožní považují za spravedlivé pohrdat, ale který má v sobě víc milosrdenství a je Bohu bližší než oni.