V sobotní příloze MF Dnes s názvem Kavárna 28. prosince 2013 zveřejnila redaktorka Zuzana Kaiserová text s provokativním názvem Konec českého antikomunismu? Popisuje v něm názory mladé levice včetně případů nedávného fyzického napadání a hrubého vyhrožování „primitivním antikomunistům“ – básníkům, novinářům. Jako představitele a tvůrce nové vlny intelektuální kritiky antikomunismu uvádí Michala Pullmana, šéfa Ústavu hospodářských a sociálních dějin pražské filozofické fakulty. Platí doopravdy, jak on říká, že: „Dnes ideologie antikomunismu koroduje, ať už proto, že takový pohled na svět je čistě zastaralý, prázdný, nebo proto, že se zhoršila sociální situace mnoha lidí“?

Na straně jedné nepřekvapí, že v roce 25. výročí konce komunistického režimu v Československu se v médiích objevuje téma domácího antikomunismu, na straně druhé se po dvou a půl dekádách vyjevuje, že se jedná o téma nové, celé dlouhé roky mediálně neprotežované a též odborně, zejména populárně naučně, nezpracované. Po českém antikomunismu se autorka uvedeného článku ohlíží v době krize české politické identity a absence společenské perspektivy. Zdá se, že antikomunismus nás začíná zajímat až ve chvíli, kdy vnímáme jeho absenci v našem veřejném prostoru, respektive tehdy, když si s údivem uvědomujeme, co se jej snaží nahradit. Vnímání těchto skutečností dostatečně dokazuje, že antikomunismus, zvláště ten český, není pouhou negací totalitní ideologie, nýbrž nosnou konstrukcí pozitivní vize, která po uplynulé čtvrtstoletí nahradila v teorii i v praxi zkrachovalý marxismus. Současný antikomunismus je prakticky bezvýhradně hodnotově demokratický a společensky ideově konstruktivní, duchovně svobodomyslný. To český antikomunismus dokázal za uplynulá desetiletí, což však bohužel o mnoha jeho starých i nových ideových oponentech, kteří se jej snaží vytlačit za samotný okraj našeho veřejného prostoru a posléze jej delegitimizovat i v rovině individuálního smýšlení, prokazatelně neplatí. Je třeba věcného pohledu, aby bylo zřejmé, že neexistuje a vlastně ani existovat nemůže žádná jiná koncepce demokracie, ani žádné jiné hodnoty, o které by se opírala nějaká ideologie nebo idea české politiky, která by vylučovala antikomunismus.

Ačkoliv je zřejmé, že několik desítek novinových řádků neumožňuje pojednat téma jinak než ve zkratce, a proto do určité míry zkresleně, nelze akceptovat Zuzanou Kaiserovou popsané časové i věcné vymezení českého antikomunismu. Týká se totiž samotné odpovědi na otázku, kterou název článku klade. Předně je třeba říci, že český antikomunismus nepochází až ze sklonku 80. let, nýbrž je kontinuálním, donedávna stále sílícím proudem českého politického myšlení a součástí našeho kulturního a společenského života. V době první republiky je třeba za antikomunistické považovat všechny vlády a celou demokratickou politickou reprezentaci. Ne nadarmo proto Klement Gottwald vyhrožoval, že se do Moskvy jezdí učit, jak jim zakroutit krkem. Připomenout je třeba celou sociální demokracii, kterou musíme považovat za antikomunistickou poté, co se její členové rozhodli zůstat demokraty a nepřeměnit se při založení komunistické strany v komunisty. T. G. Masaryk věnoval polemice s komunismem jedno ze svých stěžejních děl, Otázku sociální. Český antikomunismus od první republiky reprezentují mimo jiné osobnosti jako Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, František Langer, Karel Poláček. Po válce k nim přibylo mnoho dalších, jmenujme například Václava Černého, Pavla Tigrida, Jana Zahradníčka, Ivana Medka, Anastáze Opaska, Josefa Škvoreckého. Od 60. let 20. století lze za antikomunistické považovat celé generační skupiny. Dopouštíme se velké nespravedlnosti, jestliže opomíjíme desetitisíce antikomunistů, kteří se ocitli ve vězeních a táborech na konci 40. let a v 50. letech minulého století. V utrpení tam strávili statisíce let a jejich jména bohužel upadají v zapomnění.

Je tedy nepochybné, že český antikomunismus zde byl před Listopadem 89, a je prakticky jisté, že zde bude i poté, co nastupující generace kriticky zreflektuje polistopadovou éru. K tomuto tvrzení opravňují dva důvody. První se opírá o to, že postoje a názory ve společnosti se neproměňují jen generačně, ale vykazují i mezigenerační kontinuitu, jsou ukotveny více či méně pevně v určitém společenském prostředí, jsou vlastní konkrétním společenským vrstvám. Druhým důvodem je skutečnost, že ve své nejznámější podobě je komunismus historicky překonaný a nemůže se neproměněný vrátit tak, jako nepřipadá v úvahu návrat otroctví do Spojených států amerických. Taktéž všechny ideologie a politické pokusy o jiné společenské uspořádání navazující prokazatelně na komunismus se potýkají a budou se potýkat se značnou mírou diskreditace, kterou si komunismus od 40. let v Evropě přivodil. Přestože nejen část západoevropských, ale i středo- a východoevropských společenských elit není stále ještě ochotna akceptovat, že z pohledu demokrata je nezbytné mezi zrůdností nacismu a komunismu položit rovnítko, návrat nacismu a nacistů je těžko představitelný a s postupem času nakonec stejně nevyhnutelně skončí „na hanbě“ ve spořádaných společnostech i komunismus.

S tvrzením Zuzany Kaiserové, že před deseti lety „antikomunismus patřil k základní výbavě vyšších společenských kruhů“ nebo že antikomunismus „se stal jediným obecně uznávaným kánonem v liberální české společnosti“, lze sotva souhlasit. Možná ještě tak antikomunismus představoval v nejvyšší politice plytký mainstream, který neměl v době úpadku radikální levice a jejích mentálních produktů žádného viditelného oponenta. O antikomunismu jako postoji, který je hodnotově vlastní současným nejvyšším vrstvám české společnosti, je třeba vážně pochybovat. Nejen akademické kruhy se vůči antikomunismu vyjadřovaly s odstupem až despektem, aby obhájily vlastní postoje nebo prostě jen své angažmá v době před převratem. Nejčastějším přístupem, se kterým se antikomunisté setkávali a setkávají, je nezájem. Nechuť zabývat se českým antikomunismem je dobře patrná v oboru, který má k jeho zkoumání přímo pověření, u historiografie. Například v  Akademii věd ČR bádají v oblasti orální historie až o období 60. a zejména pak 70. a 80. let dvacátého století. Pokud by se vytěžením pamětníků 40. a 50. let minulého století nezabývaly občanské iniciativy jako např. Post bellum, zmizela by autentická svědectví o podobě československého rudého teroru během příštích dvou až tří let v nenávratnu. O odporu, který kladli mnozí představitelé českých historiků spolu s dalšími oficiálními kruhy vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, netřeba hovořit. Ač v sousedních postkomunistických zemích takové instituce již existovaly, nedočkal se český ÚSTR po bezmála deseti letech úsilí o jeho založení valné podpory, natož pozitivních věcných návrhů v probíhající debatě v době jeho vzniku a ani po celou jeho dosavadní existenci. Přímo symbolicky je čitelná hvězdná dráha našeho předního mediálního myslitele Václava Bělohradského, který z počátku 90. let podporoval ekonomickou transformaci a vášnivě bojoval za kapitalismus, když obhajoval jeho ctnosti. Postupně se tento liberální filozof přerodil v kritika kapitalismu na stránkách přílohy Salon deníku Právo a v současnosti až ve zvěstovatele konce pluralitního liberálně konzervativního střídání vlád, kdy pravice a levice mu již splývají v kaleidoskop. Za nejvyšší polistopadové politické představitele je třeba dát slovo otci české parlamentní pravice a ekonomické transformace Václavu Klausovi, který opakovaně antikomunismus zpochybňoval a dnes jej označuje za ideově a politicky vyčpělý a prázdný. Tak jednoznačné, jak napsala paní redaktorka Kaiserová, to s  antikomunismem českých elit ve skutečnosti nikdy nebylo. A to se raději ani déle nezastavujme mezi představiteli ekonomické sféry. Od takzvaných kapitánů českého průmyslu, kteří jej v 90. letech privatizovali, neb coby bývalé kádrové rezervy dostali konečně svoji příležitost, přes různé bývalé veksláky, kteří se dnes tváří jako celebrity, až po lustrační lapálie současných byznysmenů a spasitelů.

Pokud přistoupíme na tezi, která je v textu věcně podložena a empiricky nejvěrohodnější, totiž že česká společnost hledá nový mýtus, který by nahradil ideu transformace i s nezbytným antikomunismem, zjišťujeme, že tato snaha není ve skutečnosti vůbec nová. Od 90. let o to usiloval nejen Miloslav Ransdorf a KSČM, ale postupně se přidávali další (z mediálně známých např. J. Keller, P. Uhl, V. Bělohradský). Dnešní vnímání slábnutí antikomunismu je dáno tím, že odešla generace, jejíž příslušníci ze střetu s komunismem na konci života odcházeli jako vítězové (P. Tigrid, V. Havel, bývalí političtí vězni). Jenže Pavel Tigrid zemřel již před deseti lety, Václav Benda a Rudolf Battěk mnohem dříve. Z desítek tisíc bývalých politických vězňů žije už jen něco přes tisícovku. To, co v posledních letech zesílilo, je obava, že dnešní Česká republika nenabízí spravedlivý společenský řád, a je proto potřeba vytvořit nějaký nový, odlišný od stávajícího. Tak jako se konkrétní antikomunistické postoje a myšlenky prosazovaly v české společnosti jen pozvolna a velmi obtížně, a to i v údajně antikomunistických 90. letech (zákon o třetím odboji, lustrační zákony, zpřístupnění svazků StB), musí dnešní antikomunismus odpovědět i na současné hledání nabídkou, která je mu vlastní. Přesvědčit českou společnost znovu o tom, že je možné na principu respektu k lidským právům vytvářet spravedlivý společenský řád, který zároveň dokáže akceptovat nerovnost lidí ve schopnosti vytvářet a spravovat bohatství. Takový spravedlivý řád společnosti lze dnes ztotožnit pouze s demokracií.

Největší síla antikomunismu spočívá v rovině mravní. Pokusy o nastolení nového revolučně spravedlivého řádu, případně nostalgie po životě v totalitě, vykazují deficit jak intelektuální, tak mravní. Vsadím se proto, že dnešní propagátoři nového narativu, stejně jako obdivovatelé starých pořádků, nejsou ochotni za své názory a postoje ručit vlastní ctí, natož svobodou, či dokonce životem. Zato skuteční antikomunisté z naší nedávné minulosti byli schopni takto ručit. A svými životy zaplatili cenu naší dnešní svobody. To, že příběh českého antikomunismu a jeho střetu s diktaturou ztrácí v dnešní české společnosti na významu, není vinou antikomunistů a ani antikomunismu. Je to především ilustrací toho, jakou má pro nás dnes cenu naše svoboda.