Dnem 2. února, svátkem Uvedení Páně do chrámu, tedy na Hromnice, definitivně, i v tom nejširším možném výkladu, skončila pro nás doba vánoční... A zapomněli jsme na Vánoce i na Hromnice.

Ale já pořád myslím na to, jak lidé zapálí při mši svaté ve správný okamžik hromničku, svíci, která je v ten okamžik požehnaná a jakou naši předkové zapalovali při bouřkách, a vezmou si třeba jen tu krátkou a tenounkou svíčičku, jaká bývá k dispozici v kostele, zhasnou ji ve správný okamžik – a pak už na ni zapomenou, někdo ji dokonce nechá ležet na kostelní lavici. (A nějaký racionalistický katolík si možná myslí, že hromničky jsou vůbec pověra – ale ne, to by snad ani nebylo možné...)

Moje zkušenosti s hromničkami jsou dost bohaté. Hromničky „fungují“ při zlém počasí i při bouřkách mezi lidmi. A o jednu zkušenost se s vámi rozdělím.

Moje maminka, když už byla nemocná Alzheimerovou nemocí, někdy odmítala jídlo: ošklíbala se, i když jsem zkusila různá jídla, při pátém mě to jednou už naštvalo tak, že jsem bouchla do stolu a říkala si, že kdyby každý měl kvalitní chléb s máslem a šunku… Co by za to v chudých zemích dali, nebo kolik lidí i u nás by bylo rádo… A začala jsem málem na mámu křičet. Utekla jsem z místnosti, a zapálila hromničku. A za chvíli jsem si řekla, že přece bych nechtěla zahanbovat svoji maminku, nebo na ni křičet, nachystala jsem si vlídnou, ale rozhodnou řeč a vrátila se: oči mi málem lezly z důlků, když maminka měla už třetinu jídla v sobě a říkala nadšeně: „To je tak dobré!“