Fejeton už jsem nenapsala dlouho. I když myšlenky kolem mne létají, to ano, snažím se je zachytit a občas si něco i zapsat. Jako tuhle. Na kartičku v kuchyni jsem si poznamenala otázku pětileté dcery: „A proč je ta knížka malá, ale dlouhá?“ Aha!? Ptala se na nějaké leporelo, nebo v tom bylo zadumání malé filozofky? Už nevím. Nevím… a to je ta potíž. Minule jsem se tu holedbala, jak je střední věk prima, žádný problém, paráda, pohoda. Ale to zapomínání jmen. Ta doba, než přiřadím další nový obličej k okamžiku, kdy jsem se s jeho nositelem potkala. Neschopnost podržet v hlavě všechna data a úkoly, které se na nás sypou. Máme toho moc, říkám si s vrstevníky. Všechno se nějak zahušťuje (jako ta krupicová kaše, když to přeženete s krupicí).
Udělali mi teď ale radost v naší dětské knihovně. Možná že mysleli spíš na teenagery, že když je plno u počítačů, ať se válejí s komiksem na pohovce, ať! Já si stejně budu dál přát, aby to byla koupě pro unavené rodiče. Představte si tu idylu. Nejmladší dítě zůstalo doma s hlídací slečnou, dvě starší se rozběhly k regálům. Holčička si listuje v knížkách s růžovými obaly – o princeznách, chlapec čte Čtyřlístky, maminka (na pohovce) se může nerušeně začíst do biografie Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, kterou si přinesla s sebou. A tohle není scifi ani pohádka, je to pravda pravdoucí a převzácný okamžik. Však už to známe: Prožijme si jej, dokud někdo nezačne křičet, hádat se a pošťuchovat, chtít pít, jíst, na záchod nebo blinkat.
Po třech minutách soustředěné četby stejně knihu zaklapnu a jdu vybírat čtení na doma. V hromádce nakonec leží i Emilovy skopičiny od Astrid Lindgrenové. A to je tedy síla, co Emil z Lönnebergy vyváděl! Psala snad paní Lindgrenová knížku pro rodiče, aby si nezoufali nad neplechami vlastních dětí?
Velikonoce u nás byly pěkné. Někdy všichni společně, jindy v menší skupince jsme od čtvrtka do neděle docházeli do kostela. Omámení z toho, že na Květnou neděli se všichni tři naši potomci chovali spořádaně, jsme my dospělí polevili v ostražitosti. A tak na Velký pátek chodil při křížové cestě tatínek s nálepkou na uchu (obrázek berušky mu tam dceruška umístila, když hodinu předtím doma odpočíval). A pak v neděli, to jsme vyrazili na výlet a na mši jsme zavítali do vzdálenějšího kostela, jsme s sebou neměli ani jedno (!) autíčko. Jiný chlapeček jich měl pět a pod tlakem okolností je všechna, postupně a s těžkým srdcem, našemu batoleti půjčil.
Dvouletý se vůbec na Boží hod velikonoční, kdy se měnil čas a ubyla hodina spánku, vzbudil se vzpurnou a divokou náladou. Když jsme na Konopišti čekali na prohlídku, lítal na nádvoří po dláždění a nebylo jisté, zda padesát minut uvnitř zámku ve zdraví přečkáme. Ale ano, druhý zámecký okruh s chodbami plnými trofejí, s kaplí a zbrojnicí se ukázal jako správná volba. Kdyby na závěr jedno ze starších dítek nesáhlo na čenich medvěda, zastřeleného za druhé světové války, ani by nás pan průvodce nenapomenul.
V zámeckém parku bylo o Vzkříšení krásně. Příroda vůbec letos promlouvala dokonalou řečí symbolů. Na Zelený čtvrtek oblačno, později zataženo a chladněji. Na Velký pátek poprchalo. O Bílé sobotě se už v průběhu dne sluníčko občas ukázalo, ale až vpodvečer se u nás nebe projasnilo. To jsme zrovna s dcerou vyběhly pro lístky na zdobení vajíček, jen kousek od nás na cestičku a louku pod hradem. Nasbíraly jsme pampelišky a mokrýše a pak takové malé střapaté rostliny. Slupky z cibule jsem tentokrát sbírala už od února, a tak jich bylo dost a barva silná, batika se povedla. Měli jsme taky vajíčka modrá a červená polepená těstovinami-hvězdičkami. Přišli koledníci, koledníčci i kolednice. Pentle uvázané na pomlázkách za nimi povlávaly. Bylo je vidět z daleka, stromy ještě nemají listy.
Vidíme víc i do sousedních zahrad. Jsme na začátku symfonie. Meruňky, broskvoně, třešně, švestky, hrušně a jabloně budou postupně všude kolem kvést. Náš pan soused se zotavil po těžké nemoci, čistí záhony a kypří půdu. Dneska na mě volal přes plot, jestli nechci lupinu. Nene, je pro naši zahrádku moc velká, děkuji. „Je hodný?“ – zeptal se syn. „Ano, to víš, že je hodný,“ odpovídám a zaháním ho z terasy, kam vyšel jen v tričku. Je jaro.