Jedno všednodenní ráno: Nachystala jsem svým dvěma starším dětem snídani. Koláč a bílou kávu. Starší sedí u velkého stolu, mladší u svého stolečku. Přicupitaly a usadily se. „Děti, najezte se, já se jdu postarat o miminko. Dobrou chuť!“

Jak jsem se starala o svého nejmladšího potomka, slyším, že už to začíná. Co? To jejich věčné dohadování. „To je moje!“ – „Ne!“ – „Dej mi to!“ – „Ne, ne!“ – „Mamiíí, ona to rozdělává!“.... Ta mladší sebrala deštník, něčím ji zaujal. Ten starší křičel, že je to jeho. Ta mladší ho chtěla rozdělávat... No a tak dokola.

Miminko spokojeně usnulo, položila jsem ho do pelíšku a už se přihrnuli ti dva, aby na sebe žalovali. Těžko řešit takové situace, těžko uklidňovat emoce. Ale snažila jsem se tomu staršímu (který už je schopný to pobrat) vysvětlit: K čemu je deštník? - Když venku prší, abychom nezmokli. – Prší teď? – Ne. – Jsme venku? – Ne. – Potřebujeme tedy v tuto chvíli deštník? – Ne. – Tak proč se o něj hádáte? A dále: Co jste měli dělat? – Snídat. – Už máte dojezeno? – Ne. – Proč ne? – Protože se hádáte o deštník.

A my, Boží děti, které se tváří dospěle, jsme úplně stejní. Máme své úkoly, kterých si máme hledět, a místo toho si všímáme toho, do čeho nám nic není, a ještě se o to hádáme. Děláme tak mezi sebou – mezi manželi, mezi rodinami, mezi sousedy – a živě se tak děje i v církvi mezi těmi, kteří se hlásí „jedni k Pavlu a jedni k Apollovi“. (srov. 1 Kor 1, 10n)

Jaký z toho vyvodit závěr? To už nechávám na čtenáři.

P. S.: Ještě douška z výchovy dětí. Jak často se mi vybavuje rozhovor zmrtvýchvstalého Ježíše s Petrem a Petrova otázka na učedníka, kterého Ježíš miloval. A Pánova odpověď: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!“ (Jan 20,22) Aneb sourozenecké vztahy: „Mamííí, ona dělá toto a toto! A jaktože ona může a já ne! Mamííí a jí nic neřekneš?“ Tazatel chce, aby si matka obhajovala svoje jednání, aby nejednala dle svého vlastního uvážení, ale dle jeho dětského posuzování... a přitom! Přitom si tazatel opět zapomíná plnit svoje vlastní úkoly. A tak je to u nás pořád dokola. Moje trpělivost s dětmi není nekonečná, ještěže pohár Boží trpělivosti tak snadno nepřeteče.