Hlavní město České republiky se jmenuje Lány. Je tam zámek, kde sídlí panovník, krytý jaksi autoritou jednoho svého předchůdce, a jedná. Politické strany zvolené do sněmovny přijíždějí za ním a on je laskavě přijímá – ve vhodných rozestupech, aby každé setkání mediálně náležitě doznělo... Panovník sídlí za velikou kovanou bránou a hlídají nám ho vojáci v pruhované budce. Televize vždycky ukáží, v jakém autě jednotlivé politické strany přijely, a brána zámku se zavře.
Novináři a případný další chudý lid musí čekat na silnici před bránou; naštěstí tam není velký provoz. Je to ovšem velký trapas: to je nemůžou pustit alespoň do parku? Ne, z nějakého závažného státnického důvodu to není možné.
Po nějakém čase – během něhož si novináři a kameramani vykládají vtipy a flirtují – se brána zase otevře a politici, před sídlem panovníka, na silnici, naštěstí tam není velký provoz, vykládají, co v zámku zažili. (Jednou se tam prý na chodbě zjevil i sám Franz Kafka.)
Někdy snad to jednání mohlo být důležité, jako když se tam stavoval Andrej Babiš nebo když Tomio Okamura vyhandloval svoji nekandidaturu – nevíme přesně za co. Ale teď už to jsou jen rituály, jejichž jediným efektem jest upevňování majestátu.
Když projížděli branou Piráti, myslel jsem, že konečně dojede k nějakému střetu: Piráti měli na autě velikou samolepku se svým předvolebním heslem PUSŤTE NÁS NA NĚ. Na ně? Na koho? No přece na dosavadní držitele moci – a nejvýše postavený z nich je prezident... A teď je na prezidenta skutečně pustili, brána se otevřela – ale nic! Pirátský kapitán (v novém obleku a nové košili) byl stejně ohromen majestátem zámku, snad ještě víc, asi, že ho tam pustili v životě poprvé (ještě si toho chlapec užije, jéje!). S vláhou v očích opakoval jakési fráze.
Mám pro lánského pána tip na budoucí sadu politických rozhovorů: mohl by – opět ve vhodných rozestupech – postupně přijmout všechny zaregistrované kandidáty na prezidenta. Nakonec sám sebe. S každým by laskavě pohovořil, a oni by venku, na silnici před zámkem, ještě že tam není velký provoz, řekli, o čem s ním hovořili. No – nebylo by to demokratické a pěkné?