V sobotu navečer jsme se s manželkou a jejím tatínkem (čilý, devětaosmdesátiletý kmet) přemístili od nás z podhostýnské Moravy do středních Čech. Byli jsme pozváni na křtiny vnoučete Timoteje Augustina.

V domě již byli hosté ze Slovenska. Objetí, políbení, viděli jsme se naposledy na křtinách dnes už skoro dvouletého Theodora.
V neděli ráno 1. července, venku bylo + 8°C, jsme opouštěli pokoj hotelu U Ledu. Auty jsme poodjeli patnáct kilometrů a z plechové cedule nás vítal krásný černý kocour s modrým ranečkem.Vjeli jsme do „Mikešova“, do Hrusic. O místním kostelíku jsem se dočetl na orezlé plechové tabuli, že je státní památkou. Kabát, fasáda vypovídala o tom, že stavba hodně pamatuje, ale na ni (stavbu) nepamatují už (asi) ani památkáři.

Před mnoha lety, jak jsem se dozvěděl, zdejší pan farář viděl u Jozífka Lady hřivnu a dopomohl chlapce nasměrovat k jejímu „namnožení“. Kocourek Mikeš, prasátko Pašík, rybník, kozel Bobeš, kostelík a další obrázky se mi v knížce o kocouru Mikešovi líbily stejně jako příběhy zasazené do (trochu) přiblížené lokality.

Pan Lada, který možná jako kluk sedával ve stejné lavici, jako jsem v neděli 1. 7. 2018 seděl s manželkou já, šel později v životě jiným chodníkem. Dozvěděl jsem se, že jako dospělý vystoupil z církve a byl jedním z prvých, kdo v naší zemi, ještě za Rakousko-Uherska, uzavřel manželství na úřadě místo v kostele...

A pak zazvonil zvonek a začala mše svatá. Sloužil ji kněz zralého věku, přítomno bylo mnoho mladých rodin s živými (a usměvavě se projevujícími) dětmi. Jak jsem se po mši dozvěděl, v Hrusicích žijí migranti = rodiny z Moravy, smíšené rodiny a původní obyvatelstvo (smajlík). Kněz slouží mše svaté v 31 kostelích v okolí, „nemá hospodyni, ale Hospodina,“ jak mi řekl při obědě v osluněné zahradě spokojených rodičů malého Timoška. Dozvěděl jsem se také, že jsme se oba po základce začínali stejně vzdělávat, studovali jsme na strojní průmyslovce, já jen o deset let později. Po šesti letech jsem v montérkách stále pokračoval, ve fabrice na oddělení kontroly sk pil, můj nový známý po šesti letech od maturity z konstrukční kanceláře odešel a začal studovat na teologické fakultě. Oba se umíme (asi ještě nějak) technicky projevit, já umím nakreslit i hranaté prasátko (Pašíka druhého). Oba, ve svém dospělém věku jdeme stále stejným chodníkem.

Jsem rád, že jsem pokřtěný a patřím do církve. Když jsem s manželkou vyjel poprvé do Vídně na kafé a zašli jsme také na mši svatou, bylo to úžasné. Mše byla stejná, jen některým slovíčkům jsme nerozuměli. Cítili jsme se jako doma.  V neděli, v Hrusicích, jsme rozuměli všem slovům, byli jsme tu dál než ve Vídni, ale jako doma. Mohli jsme neděli prožít v katolické, naší rodině. Objevuji (stále více) církev.

Správné vidění člověka je jako spojitá nádoba. Když se uzdravuje a protepluje srdce, vynořuje se krása pro nás připravená, kterou jsme před tím neviděli.