Až do Tří králů trvá sezóna České mše vánoční, kterou napsal, a to, což málokdo ví, hudbu i text, v roce 1796 český učitel a skladatel Jan Jakub Ryba (1765–1815). Je to ojedinělé dílo; především svojí sezónností: ještě po novém Novém roce „Rybovka“ párkrát zazní – a pak bude opět na padesát týdnů zapomenuta. Aby, dá-li Pán, opět zazněla někdy po 22. prosinci, znovu a znovu po dobu asi čtrnácti dnů.
Už jen málokdo si ovšem pamatuje, že stejně populární nebyla Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby vždy; její tak hluboké zakořenění do české vánoční tradice spadá až do smutné doby sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, tak řečené normalizace; bolševik ji jako projev lidovosti toleroval, a když lid pochopil, že smí, už se jí nevzdal: někdo ji hrál jako projev tichého protestu proti ateistickému režimu, někdo jen tak, z prosté radosti z krásné, jásavé vánoční muziky; tato radost přežila režim o desítky let.
Rybova Česká mše vánoční je skutečně mimořádně šťastné dílo tím, jak spojuje vážnost, není to přece ani trochu parodie, a současně milou naivitu; je to hudební pendant (o hodně pozdějších) kreseb Josefa Lady. Je to srozumitelný příběh o pastýřích a narození Dítěte, příběh s určitou dějovou linkou – a současně skladba, jejíž jednotlivé části dobře a logicky odpovídají mešní liturgii; zkušená ruka komponisty, který napsal stovky liturgických skladeb, je na tomto díle poznat – a současně myšlenky člověka, který znal dobře své sousedy a rodiče svých žáků. (Kdo by si jinak dovolil předpokládat, že ovčáci se navzájem oslovují „Hej, mistře?“)
Je to unikátní dílo svou univerzálností: interpretují je stejně rádi špičkoví profesionálové i naprostí amatéři – a všichni mají pocit, že je jejich. A kolik skladeb z 18. století lze ještě dnes, bez pocitu nepatřičnosti a nevhodnosti, použít při liturgii? Kolik je ještě skladeb, které jsou pro někoho modlitba – a pro jiného stejně samozřejmě nemodlitba?
Ale kromě kostelů a koncertních síní je Rybova mše doma ještě ve třetím prostředí: všude. Tedy zejména tam, kde hudba zní opravdu jen o Vánocích: na rušných náměstích i na hlavním nádraží v Praze, v pasážích, v nemocnicích... Rybova vánoční mše tak působí velmi často jako PROVOKACE DOBRA, útok pochopení a vřelých vztahů mezi lidmi v sobecké a bezohledné době.
Jenom na území mého Brna byla v loňské sezóně, ta letošní ještě neskončila, „Rybovka“ uvedena sedmnáctkrát: na náměstí Svobody i v katedrále, v síni, kde zasedá zastupitelstvo, v Masarykově onkologickém ústavu, v hlavních kostelích v centru města i v městských částech, koncertně i při liturgii, v černých oblecích i pod arkádami historické budovy muzea, kdy si zazpívat či zahrát mohl každý, kdo přišel a měl dobrou paměť anebo noty...