Hospoda, Mareš, tedy U Marešů. Sousedé. Vidí si do talíře už spoustu let.
Pivo Poutník (všichni jsme poutníci).
Je po půlnoci.
„Kolik je ti let?“
„No už dost. Však víš. Už jsem v důchodu,“ neochotně odpovídá důchodce.
„No vidíš!“ triumfuje muž, kterému do důchodu už taky moc nechybí. „A užil sis něco? Ne, vážně, co sis užil? Co sis v životě užil?!“
„Ještě nejsem na konci...“
„Tak vidíš! Nic sis neužil!“
Muž v důchodu se nechce hádat, vidím mu to na očích. (Taky toho ještě tolik nevypil.)
„A co by si měl užít,“ ozývám se za něj.
„Ty mlč,“ umlčuje mě ten, který se tázal, je to Venca, můj dlouholetý známý, „ty sis aspoň trochu něco užil – ale on,“ ukazuje na nebohého čerstvého důchodce, „ten si neužil nic!“
„A co by si měl užít?“ opakuji.
„No co, co! Všecko! Baby, prachy, cestování, tak, normálně, no...!“
Vencovy oči se zalily slzami. Sláva! Dneska má lítostivou opici (varianta B), rvát se tedy s Mirdou nebude.
„A já jsem si taky nic životě neužil,“ říká Venca a už doopravdy pláče, „a taky jsem starej – a nic jsem z toho života neměl...“
Venca najednou vstává a staví se proti Miroslavovi; nemůže na něj přímo, tak aspoň z boku k jeho židli.
Že by přece rvačka? (Varianta A?)
Pane Bože, pomoz! modlím se v duchu úpěnlivě.
Miroslav náhle vstává, odsunuje židli a stojí čelem proti Václavovi. Skoro ho nepoznávám. „Mám jenom jednu ženu, nikdy jsem nebyl rozvedenej, pokud se chceš bavit o tomhle, a jsem v pohodě.“
„Nech si tu křesťanskou ideologii! Nech si tu ideologii!“ Venca skoro sípe. (O ideologii toho ví hodně, půl života se ideologií živil.) „Ty nemůžeš vědět, jaký je to s děvkama!“
Pane Bože, pomoz!
„Čím by se to mohlo zase tolik lišit,“ říká Mirek a v hlase má ironii. Jinak je v neuvěřitelném klidu. „A že nejsem jako ty každej tejden ožralej jak prase? Tak to mi teda, Václavíčku, nechybí ani trochu. Dám si svých pár piv a je mi dobře.“
Bohu díky!!! Vencovi už je zase do pláče. Sedá si na židli a doopravdy hlasitě brečí. („Nech si toho,“ volá na něj od pípy Mareš.) Krev mučedníků tedy dnes v hospodě nepoteče.