Zeptal se mě přes e-mail František Schildberger ze Skleněného kostela, jak se máme v druhé vlně covidové. A já na to, že dobře, díky Bohu jsme zdraví, jsme takoví domáčtí, chodíme s dětmi častěji do přírody. Učím se s nejmladším dítkem (prvňáčkem) a taky z domu částečně pracuji. Můj muž může pracovat naplno, i když v jiných formách, než jsme bývali zvyklí. I toho pracovního stresu má asi stejně, já tedy méně. Psala jsem asi před týdnem.
Dny jsou ale stále kratší a udržet si výdrž je těžší a těžší. Ráno v osm se ze tří místností ozve: „Dobré ráno…“ To se každé z dětí připojuje k online výuce. U prvňáka sedím (z boku, takže mě na obrazovce není vidět a můžu dopít ranní čaj) a podám tu vystříhaná písmenka, tu sešit, pomůžu najít stránku ve slabikáři nebo v matematice. Děti jsou rozdělené do dvou skupin, paní učitelka se snaží spravedlivě je vyvolávat a hodně je chválí. Ale stejně občas přichází zklamání (neřekl, co chtěl; popletl něco, i když věděl…), jehož pachuť musím odehnat a dítko rychle vpravit zpátky do hodiny. Kontrola psaní je především na rodičích, ale takto přes obrazovku děti drilují čtení: Máma pase sele. Má Ema lamu? Míla mele maso a láme salám. Po státním svátku se prvňák vrací do školní budovy. Ó my se máme!
Doma ovšem zůstávají další dva školáci. Na snídaně, na obědy, na večeře. Je potřeba dohlídnout, aby nezmeškali ani odpolední vyučování. Aby šli ven a do tmy se vrátili. Už vím, jak si připadám. Jako na rodičovské dovolené se školními dětmi a s půlkou úvazku k tomu. Pracovní povinnosti vkládám mezi mateřské a hospodyňkovské, jak to jde.
Některé kombinace meetů přes internet, jak jsou řazeny za sebou, už jsou na mě moc (vyučování, pracovní porada, třídní schůzka). Od notebooku prchám večer k četbě opravdických knih. Čím větší mix, tím líp. Zábrana, Dousková, Saroyan, Stýblová… V posledních dnech hltám knížky jako už dlouho ne. Mám doma ještě dost nepřečtených kousků. Navíc naše městská knihovna začala knížky svým čtenářům, když si je objednají telefonicky nebo e-mailem, za zachování hygienických opatření roznášet až do domu v balíčcích. Hurá!
Odpoledne se míjíme se skupinkami maminek a dětí – naštěstí možností, kam vyrazit na hodinovou až dvouhodinovou procházku/projížďku je v okolí dost. Skvělí jsou skauti: dětem připravují úkoly (jak se dnes říká, výzvy), které plníme doma nebo venku. Benjamínek dostává od svých vedoucích každých čtrnáct dní dopis do schránky.
Všichni se snažíme. Už je to dlouhé. Mladší děti si postavily v pokojíčku bunkr a o víkendech v něm mají dovoleno spát. Nejstarší syn žije fotbalem. Nemrzne, nelije, tak si může chodit zakopat skoro každý den. Trpělivost, výdrž, vyrovnanost, fantazie, tvořivost, pokora. O ty jde a ty musíme pěstovat u nás v letošním podzimu.