V tuto chvíli je Česká republika z více než devadesáti procent při zásobování plynem závislá na Ruské federaci. Já jsem tak starý, že si ještě pamatuji na dobu, kdy jsme u nás vůbec žádný ruský plyn nepoužívali, kdy závislost na ruském plynu rovnala se nula.
V každé domácnosti ve městě byl ovšem zaveden plyn – ale tak řečený svítiplyn. Tím se ovšem už nesvítilo, nýbrž vařilo se na něm a někdo ho používal i na topení, pokud si pořídil takzvané etážové topení na plyn namísto normálních kamen na uhlí (s množstvím popela, popelnice byly tehdy skutečně popelnice, a s nutností zatápět v každé místnosti znova každý den). Svítiplyn se vyráběl z černého uhlí v plynárně a byl smrtelně jedovatý. A výbušný – stačilo zapomenout na polévku, a když vzkypěla a uhasila na sporáku oheň a plyn volně utíkal do prostoru; pak stačila pouhá jiskra z elektrického zvonku, přišel-li někdo na návštěvu, a plyn mohl explodovat; to se ovšem stávalo jen vzácně, zato relativně časté byly sebevraždy svítiplynem – každý měl v bytě levný a snadný nástroj, jak skončit se životem: stačilo pustit plyn z trouby, přikleknout a párkrát se hluboce nadechnout... Plynem se otrávil třeba i sochař Otakar Švec, autor Stalinova pomníku na Letné v Praze.
Když se zaváděl zemní plyn, bralo se to za velký pokrok. Zemní plyn byl méně výhřevný než svítiplyn a méně výbušný – ale hlavně nebyl tak jedovatý. Ovšem většina lidí si musela na to konto koupit nový sporák.
Vzpomínám si na výstavu starých sporáků, jak stály na chodníku skoro před každým domem a čekaly na společný odvoz. Bylo to cosi velmi intimního, a přitom takhle vystaveného na odiv: tak na tom jsme roky vařili... Každý sporák byl jiný, některý i velmi starý, každý s přiškvařenými zbytky jídel, které nám v kuchyni připadaly normální, ani jsme si jich nevšimli, když jsme sporák při úklidu umývali, ale zato na ulici působily neuvěřitelně trapně... Pokud byl pořízen sporák nový, nebo ten starý schválen, dostal žlutou nálepku ZEMNÍ PLYN a mohl vstoupit do nové éry...
Zemní plyn nebyl cítit, ten charakteristický varovný zápach svítiplynu, který člověka přiměl jako laňka přiskočit ke sporáku, otočit kohoutkem, div jej nevytrhl, a otevřít okna, se nahrazoval zpočátku přidáváním jakési opravdu děsivě zapáchající bezpečnostní složky k zemnímu plynu; ta ovšem měla separatistické sklony: někdy se šířila i tam, kde plyn nebyl, a jindy se zase šířil plyn bez ní… Tak se nakonec od sekundárního dosmraďování venkoncem upustilo.
A dnes? Ten plyn mi smrdí až dost. Cítím hrůzu, když si uvědomím, že otočením kohoutku se ocitám od svého sporáku tisíce kilometrů daleko v hlubinách Ruska a že kondenzační kotel se zapíná na Rusko sám, automaticky. Jak ještě dlouho? Za jakou cenu?
Rusko zastavilo dodávku plynu do Polska a do Bulharska. Určitě by zakroutilo krkem i kohoutkovi přepouštějícímu plyn k nám, ale to by muselo nejdřív udělat totéž Němcům, k čemuž se (zatím?) nechystá.
Vždycky je výhodné zapojit náš malý český vagon na konec německého vlaku. „Nechvalno nám v Němcích hledat právo,“ praví Rukopis zelenohorský – ale chvalno je, že odtud kupujeme skoro všechen plyn, za eura a od komerčních firem, které jej nakupují od Rusů na německých burzách. Jak dlouho?