Milí čtenáři Skleněného kostela! Často mi v hlavě běží text, jaký bych ráda pro toto mé oblíbené internetové médium napsala, ale nějak nezbývá času nebo sil nebo obojího… Poslední dobou se mi v hlavě čím dál častěji honí vzpomínky na mládí. Je mi něco málo přes čtyřicet, ale už to na mě „leze“. Vracím se do dětských let do své rodné slovácké dědiny Nivnice. Naposledy to bylo intenzivně, když do našeho kostelního sboru v Brně-Žebětíně začala chodit naše dcera se svými spolužačkami.
Jako by to bylo včera, co jsem i já jako náctiletá začala chodit se starýma zpěvákama na nacvičování vánoční mše na nivnickú faru. Všecko to bylo takové nové a slavnostní a cítila jsem se strašně poctěná a také důležitá a bylo mi strašně dobře. Byli to už převážně důchodci, ten slavný někdejší sbor mladých s hlasy jak zvony, co byli všichni krojovaní a měli dobýt svět nebo alespoň Evropu, kdyby jim to komunisti nezařízli… Tak aspoň potom na tajňačku chodili po barákoch vybírat na nové varhany (ta troufalost v té době!) a zpívali ve farním kostele Pánu Bohu.
Ve sboru jsem to „žrala“. Byla tam pospolitost, pokaždé někdo v rámci oslav svého svátku či narozenin přinesl bonboniéru, k tomu se otevřela flaška fernetu nebo slivovice vyzpívaná za pohřby, popřipíjalo sa, povykládalo a zaséj sa pokračovalo. Vidíte, už píšu po našém. Po více než dvaceti letech v Brně si pořád držím dialekt. Ale zpátky k věci.
Tak ty naše treperendičky seděly v tom sboru. V Žebětíně to bylo decentnější, poklidnější, produchovnělejší, navíc v sakristii. Seděly způsobně, zamlkle, ale také jsem na nich viděla tu důležitost a slavnostnost. Vždyť je do sboru přizvala každou osobně sama paní katechetka! Holky svíraly noty a snaživě zpívaly všechny hlasy, a kdybych nezasáhla, zpívaly by snad i s basem. Vzpomínala jsem přesně na to, jak jsem poprvé slyšela to magické: soprány, alty, tenoři, basy…
Krásně jsme se se zpěvy poprali a na Velikonoce jsme zazpívali myslím ke spokojenosti všeobecné, a dokonce i vlastní a samozřejmě ke cti a slávě Boží. Člověk se tak radoval, že Velikonoce trávíme po letech covidu společně v kostele a ve společenství celé farnosti.
Radost však nebyl úplná. Tam někde vzadu v srdci stále byla myšlenka: „Jak asi Velikonoce prožívají lidé na Ukrajině a uprchlíci?“ Čekají někde na převoz na ubytovnu?... Nebo už ženy a děti někde ubytované samy, konfliktem/okupací odtržené od svých mužů… Tolik utrpení těla i duše…
Čas letí jak splašený. Aj ty třešně už odkvetly a s manželem jsme se na Prvního máje políbili narychlo na zastávce MHD, když jsem ho v posledních pěti minutách před příjezdem autobusu přivolala na polibek (na který jsem si právě vzpomněla) před svou služební cestou do Prahy. Nebylo to pod třešní, dokonce ani pod žádným jiným kvetoucím stromem, ale stihli jsme to. Bylo to milé.
Než se člověk naděje, je skoro polovina května a za tu dobu jsem stihla možná dvě májové pobožnosti. Proč je vše tak hektické? V mysli se vracím do Nivnice mého dětství. Čas plynul tak pokojně, člověk prožíval věci přítomně… Prvního máje je svátek svatého Josefa. Po revoluci, kdy už věřící mohli opustit zdi kostela, jsme chodívali na kraj dědiny k soše tohoto světce. Těch babiček a tetiček co tam bylo! A sem tam aj nejaký zbožný dědáček. A těch děcek! Nekeré stařenky chodily pěšky, nekeré šlapaly na kole a to aj ve fěrtůšku. Motoristé na Slovácku byli zvyklí – pozór! tetina jede do kostela / z kostela, objet velikým oblúkem a pozór, to bude tá a tá, tá zřejmě zahne tady dom. A rychtyk, byla to ona, a zas tú rukú neukázala. Sú ty roby normální?! To by jim měly děcka zakázat!...
My jsme s babičkú chodily pěšky. Do kostela sme to měly blízko a do kapliček svatého Jana Nepomuckého nebo na Hůrku (tam byly májové, když večer nebyla mše svatá) také. Ludé z Brodské nebo z Hoštáků měli větší zásluhy.
V máji už sa mohl nosit enom svetřík. Babička měla třeba hnědý s pruhovanýma kapsama nebo pěkně proplétaný vlněný (z našich ovcí) a ozdobený perličkama. Na začátku měsíca mně babička navrhla, že bych si mohla v pokojíčku udělat mariánský oltářík a aj mně to pěkně pomohla nachystat. Do prostředka jsme daly porcelánovú sošku Panny Marie držící Ježiška a po obúch stranách stejné vázičky s nejakýma co najněžnějšíma kvítkama, třeba pomněnkama. Kvítečka jsem potom během měsíca měnila a u oltáříka sa eště nad každodenní májové modlívala. Příklad jsem měla dobrý – babička (viz můj nedávný příspěvek Marie Zvářalová) se denně modlila tři růžence.
Májové bývaly přede mšama svatýma. Některá z žen nebo pan farář přečetli krátký text, nejaké děcko zas básničku (třeba z tehdejšího křesťanského časopisu pro děti Zvonky), dál desátek růžence a samozřejmě mariánské litanie. Ty jsem moc ráda zpívávala, ať už byly z kancionálu, nebo při kytaře.
Pannu Marii jsem ostatně oslavovala během svého života i četnými sóly za doprovodu varhan. Když jsem byla ve třetí třídě, onemocněla naše sousedka Maruška, a tak byly z jejího sóla zkoušené děti ve schole jedno po druhém. Když jsem to zazpívala já, tak už mi to zůstalo. Jednalo se o píseň z Cantate začínající slokou: „Ve stáji děťátko chudé sní, hle jaký to děje se div, Bůh dal mu slávu a království, svět není už jaký byl dřív.“  a pak další a další sloky. Pan varhaník Bradáč mi časem nabídnul, abych po nedělní ranní mši zůstávala s ním na kůru a individuálně se mi věnoval (obětavě dojížděl z Uherského Brodu a tak zůstával na obě mše, aby je odehrál a mezi tím měl čas). Do hrubé mše svaté se mnou nacvičoval právě mariánská sóla – takové starodávně, líbezné, vroucí písně a já jsem byla strašně šťastná. Z kůru jsem se dívala na sochu Panny Marie umístěnou vpravo od oltáře naproti Božskému srdci Páně a snažila se, aby můj zpěv byl modlitbou. 
Během vysokoškolských studií jsem vystudovala zpěv na ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu (takzvaná varhanická škola) v Brně, kde kdysi učil i Leoš Janáček a zpěvem Ave Maria jsem zdobila nejen májové pobožnosti, ale také mše svaté běžné, svatební i pohřební a poutě (z těch pro mě nejkrásnějších a nejvýznamnějších byly Orelská pouť na Svatém Hostýně a pouť ve Křtinách s účastí papežského nuncia Govanniho Coppy). 
Jak jsem začala dělat diplomovou práci, zpěv jsem pověsila na hřebíček a tam už tak nějak zůstal. Sólový zpěv je sporadický a bohužel i ten sborový. K pracovním povinnostem se přidaly i rodičovské a každý rok si znovu přeji udělat sólový koncert plný „Ave Marií“ od různých autorů. Bohužel i letos opět zůstane jen u zbožného přání a to bych tak věděla, kam zaslat výtěžek koncertu – no přece na Ukrajinu! 
Už voní konvalinky, mariánský oltářík doma nikde, děcka na májové byly jen asi na jedné… Néni takovej babičky, co by jich každý deň brávala do kostela. A jakej je mamky? Tá je ráda, když jich vezne do kostela v nedělu… Je to opravdu včíl hektičtější doba, nebo je hektičtější střední věk? Práce mám nad hlavu, ale dnes jsem se místo budování vědy rozhodla sepsat, co se mi poslední týdny honí hlavou. V práci se očekávají stále lepší výkony – děláme špičkový výzkum. Ano, je to pochopitelné. Já nechci být darmožrout, jen si tak říkám, že se mě svatý Petr u nebeské brány nebude ptát, zda jsem publikovala v Nature nebo Science, ale zda jsem pomohla nějaké ukrajinské mamince nebo třeba vzala své děti někdy na májovou. Panna Maria bude ta, která zakryje svým pláštěm mé hříchy a propašuje mě do nebe. 
P. S. To o svatém Petrovi jsem samozřejmě nemyslela doslovně, ale to o Panně Marii s pláštíkem ano.