Dnes je to 55 let. Seděl jsem – brzy ráno – na dolním záchodě (tom v přízemí) a najednou jsem zaslechl ze dvora sousedního domu Josefa, syna sousedů (byl mladší než já; vystudoval pak medicínu a pracoval jako patolog ve Znojmě; již zemřel) jak křičí: „Rusové jsou tady!“ Rusové jsou tady? Co je to za nesmysl? Snad špatně slyším.
Bylo mi 15 let, 8 měsíců a 6 dní. Celý ten rok 1968 až do 21. srpna jsem prožíval velmi intenzivně; dá se říct, že jsem tehdy předčasně dospěl. Ne zážitkem ruské okupace, nýbrž zážitkem svobody, která tak nečekaně vypukla, svobody politické a náboženské a kulturní, kdy jsem najednou mohl říkat nahlas to, co, jak jsem byl od dětství naučen, se nahlas nesmělo říci, jen doma. Koupil jsem si všechna čísla časopisu Obroda, který tehdy začal vycházet, kupoval jsem je ve stáncích s novinami a žádné mi neuniklo, byl jsem do maxima okouzlen tím, co jsem v nich mohl přečíst o křesťanství a o křesťanské kultuře.
I když maminka mě varovala, vyrazil jsem do centra města.
V bývalé třídě Vítězství, která se jen před pár měsíci vrátila ke svému prvorepublikovému názvu Masarykova a po pár měsících se měla zase na dlouhých dvacet let zbavit Masarykova jména, stála bez pohybu řada tramvají a vozy nesly křídou vytvořené kresby a nápisy; utkvěly mi dvě – originální – kresby tehdy celostátně oblíbeného karikaturisty Pavla Kantorka (záhy pak emigroval do Kanady), kterého jsem osobně neznal, ale vyhlížel jsem v časopise Dikobraz každý jeho kreslený vtip (zdaleka nebyly všechny politické).
Jedna jeho postavička se narovnávala ze skrčené polohy – ale narazila do veliké hvězdy, namalované červenou křídou, jeden cíp hvězdy se zarýval človíčkovi do zad. Na druhé kresbě veliká kočka (v Kantorkových vtipech se často vyskytovaly kočky) takhle tlapami omezovala malého človíčka, jen ho lapit, k tomu nápis azbukou: Nu, što ty bojišsja?
V ulici před hlavním nádražím stály tanky a nákladní auta s vojáky na korbě a prostor okolo nich byl do posledního místa vyplněn našimi gestikulujícími a křičícími lidmi, hluk z jejich hlasů se vznášel nad celým prostranstvím jak oblak. Díval jsem se na celý ten kotel z veřejně přístupné terasy v ulici Bašty. Viděl jsem, jak zmatení vojáci vylézají z tanků a vstávají z lavic automobilů, také cosi volají a mávají samopaly – ne, na tomto místě se tehdy nestřílelo.
A ještě jedna vzpomínka. Vzpomínám si, jak jsem se divil tomu, jak po pár týdnech vlna emocí opadla a žili jsme jako normálně (myslím, že opadla ne nepodobně tomu, jak předloni tak silná vlna solidarity s Ukrajinou).
Šli jsme s tatínkem v neděli z kostela. V centru Brna, u Janáčkova divadla, stály nehybné, ne ovšem opuštěné sovětské tanky. Potkali jsme otcova kolegu z nemocnice primáře Černého (vedl oddělení dětské psychiatrie). Zažertoval: „Já to vidím tak, že teď bychom jim měli tu techniku vzít a vyhnat je pryč!“ (Tanky stály tiše, zdálo se to snadné.)
To bylo v srpnu. V září jsem pak nastoupil do prvního ročníku gymnázia. První, co jsem ve škole slyšel, bylo odsouzení sovětské agrese ze školního rozhlasu – hlasem zástupce ředitelky gymnázia, v následujících letech pak největšího normalizátora (učil nás i dějepis).