Fejetony

Začíná se latinsky, univerzálně. Svatý otec slouží velmi soustředěně a s neuvěřitelným klidem. Těším se na homilii. K evangeliu vstáváme. Meč proniká duší naší matky Marie. Panna Maria Sedmibolestná – patronka Slovenska. A František mluví o ní, o cestě, na které máme být i my. Neschovávat se mezi čtyři stěny, do sebe. Máme žít evangelium, nevnímat celý svět jako nepřátelský...

Vydal jsem se dál „do ulic, jedna se ponenáhlu mění v pískovou cestu po břehu přehrady, jež sahá až k centru města…“. Přehrada je secesní, což se projevuje dvěma věžičkami, které uvozují silničku na hrázi. Je-li Praha město sta věží, Liberec je město tisíce věžiček: na vilách, na radnici, na úřadech i domech; svou věžičku má i soubor domů pro zaměstnance firmy Liebig & Co., celek, kterému se říká Liebigovo městečko...

Nikdy jsem nikde nic podobného neviděl: velká zelená větev. Větev, která leží na chodníku, téměř ve středu města. Spadla přes plot ze stromu v zahradě obklopující rozpadávající se vilu. Nikdo větec neodnesl, nikdo ji neodstranil, nikomu nestála za pozornost, lidé chodili okolo ní. Zelená větev, zelená ne proto, že by měla ještě zelené listí. Zelená proto, že ji za tu dobu, co ležela na chodníku, kolem dokola obrostl sytý zelený mech...

Vyrazil jsem vstříc celému labyrintu výstav rozmístěných do několika pater; abych jmenoval dva protipóly: velmi hodnotná stálá expozice českého umění 20. století – a první výstava mladého libereckého malíře (no, malíře…) v rozsahu, jakým by se jistě necítil nedoceněn žádný zkušený malíř...