Fejetony

Až do Tří králů trvá sezóna České mše vánoční, kterou napsal, a to, což málokdo ví, hudbu i text, v roce 1796 český učitel a skladatel Jan Jakub Ryba. Je to ojedinělé dílo především svojí sezónností: ještě po novém Novém roce „Rybovku“ párkrát uslyšíme – aby pak byla opět na padesát týdnů zapomenuta. Je to výjimečné dílo svojí popularitou: každý je zná. Je to mimořádně šťastné dílo tím, jak spojuje vážnost, není to přece ani trochu parodie, s milou lidovostí a naivitou: je to něco jako hudební pendant (o hodně pozdějších) vánočních kreseb Josefa Lady...

Byli jste v Remeši? Stoosmdesátitisícové město leží v kraji Champagne v severozápadní Francii. Zaujme – alespoň mě zaujalo – živou, klidnou atmosférou. Ale Remeš – to je především katedrála, zasvěcená Panně Marii. Stavba ze 13. století, monumentální, tyčící se nad městem. Katedrála, jako vůbec kostely ve Francii, je majetek státu. Ale snad je tu aspoň nějaká přítomnost církve? Ano, na prvním ze svítících informačních panelů čtu pozdrav od remešského arcibiskupa. Dobrá – ale je tu taky někdy mše svatá? Nikde ani nejmenší informace v tom smyslu...

Za rohem náměstí je gotický kostel, nad vchodem má nápis: „Milovaní! Nejste takoví hříšníci, abyste nesměli dovnitř, ale nejste ani tak dobří, abyste dovnitř nemuseli. Váš Otec.“ A nad venkovní bránou upozornění: „Socha Jana Pavla II. je zhotovena z materiálu, který je pro sběrače kovů bezcenný.“ Polský papež se usmívá a hned musí vyslechnout modlitbu jednoho návštěvníka z daleka...

Jde se mlčky. Někdo pouští v rukou zrnka růžence, jiný sleduje kabonící se oblohu (za chvíli začne pršet), další je ponořený do sebe. Občas si vyměníme úsměv. Sám se modlím růženec na prstech, ten dřevěný jsem jako obvykle zapomněl doma. Z roztržitosti a opatrnosti zároveň se v každém druhém desátku modlím zdrávasů patnáct!