Seriál Volha. Pětidílný seriál (pět dílů je hranice, aby seriál ještě mohl být uměleckým dílkem) z dílny České televize, vysílaný v dubnu 2023; režie Jan Pachl, literární předloha Karel Hynie, scénář Jan Pachl a Karel Hynie, hráli: Kryštof Hádek, Tomáš Jeřábek, Aňa Geislerová, Klára Melíšková, Stanislav Majer, Eliška Křenková, Jiří Lábus, Jiří Dvořák, Bohumil Klepl a další.

Sama Česká televize charakterizovala Volhu takto (parafrázuji): Sérii lze vnímat jako svéráznou historii Československé televize v době normalizace s řadou neuvěřitelných, i když reálných „historek z natáčení“; současně je portrétem hlavního hrdiny – omezeného egocentrika, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků – jak si nakrást benzín, zfalšovat počet ujetých kilometrů, podvést manželku, zbavit se konkurence... Standa Pekárek má v životě tři přání: řídit volhu, jezdit pro redakci humoru a lidové zábavy a vozit Goťáka. Logicky se pak stává rovněž spolupracovníkem StB (s krycím jménem Volha) a bez jakýchkoliv výčitek svědomí donáší na všechny své spolupracovníky a pasažéry… Tolik sama Česká televize.

Nejsem (aspoň doufám, že nejsem) ješitný – takže mám vždy radost, když se stane, že někdo známější a slavnější než já řekne vše, co bych řekl já – a ještě něco navíc (mám potom pocit, že moje myšlenky dostávají větší křídla – a daleko dál doletí). Dnes je tomu tak v případě článku, který o seriálu Volha napsal na Neviditelném psu Ondřej Neff. Takže budu pokračovat ve svém dnešním citátobraní – následuje, s dovolením, malý sestřih z postřehů Ondřeje Neffa: „Jsem totiž pamětník, a to, co herci pod režií Jana Pachla v příběhu Karla Hynieho předvádějí, je tak přesvědčivé, že se mi dělalo už po dvaceti minutách šoufl. Asi tak, jako když v rozhlase poslouchám zvukové dokumenty z té doby. Debatuje se o tom, zdali tvůrci přehánějí nebo nedohánějí a do jaké míry je ztvárnění reality přesné. Jsou to trochu plané debaty. Žádný historický film nemůže být po vizuální stránce zcela věrný. Také žádný příběh nemůže vyjádřit všechno. Říká se, že společnost má paměť sahající dvacet let dozadu a co je za tou hranicí, se stává pouhým mýtem, nepochopitelným bájným vyprávěním starců. Proto jsou řeči o historii jako učitelce moudrosti jalové. Minulost je ze své podstaty nepochopitelná, dokumenty vypovídají zkresleně a pamětníci jsou směšné figury. Ale třeba mi někdo uvěří, když řeknu, ano, takhle nějak to zhruba bylo, jenomže to bylo horší.“

A co snad neřekl Ondřej Neff, dalo se najít v diskusích (tentokrát se mi internet jevil jako funkční médium, to, čím by měl být, totiž jako prostředí pro diskusi & vzájemné poučení.

Tak tedy ještě pár postřehů inspirovaných tím, co zaznělo v diskusích.

Groteska. Jistěže groteska. I zlo může být velké a hrdinské. Pak je na místě patos. Ale zlo zbabělé, přízemní, špinavé a nízké? Myslím si, že pak je opravdu groteska ta nejlepší metoda, jak je zobrazit; jistě by šlo i zlo zbabělé a nízké zobrazit zcela vážně a s patosem – to by ale předpokládalo ne jenom talent, nýbrž genialitu; a, jasně, nic není právě v umění vzácnější než genialita.

Potěšil mě mladík, který kdesi napsal, že nechtěl věřit, že by ta doba byla taková, jak ji zobrazoval seriál, ale pak o tom debatoval se svým otcem a otec mu řekl, že byla; je sice smutné, že o tom spolu otec a syn předtím nikdy nemluvili – ale je to další silné plus pro seriál Volha: skutečné umělecké dílo má schopnost vyvolávat – vůbec začít diskusi.

A na závěr: Klíčový postřeh podle mě přinesl ten diskutující, který napsal, že Volha konečně zobrazila normalizaci ne v optice my – a oni, tedy naše pelíšky – versus hnusná doba, ale právě tato série malých komedií ukázala, že normalizační zlo pronikalo i do těch pelíšků...

https://neviditelnypes.lidovky.cz/cirkus/skoncil-serial-volha.A230428_201835_p_cirkus_nefNeviditelný pes