Epocha nacionalismu, epocha vzniku národních států, už je v Evropě za námi. Všechno má svůj čas. A kdo nestihl a nyní dohání, co zanedbal, je už tak trochu trapný – a politováníhodný – jako pán, který nějak zaspal pubertu a v šedesáti zpívá zamilované písničky na dvoře pod oknem.
Představte si dnes Němce, Nory anebo Holanďany, jak by se svými vlajkami dupali po ulicích a volali, že chtějí svobodu!
Kdo to ještě nemá, už to získává jen s velkými obtížemi: Jean-Claude Juncker (současný nástupce císařů svaté říše římské) se už vyjádřil, že jednotná evropská říše se nemůže skládat z pětadevadesáti členských zemí. (Jakousi výjimku, odklad z nacionální puberty, měla jen východní Evropa v raných postkomunistických letech a jako poslední, už s odřenými zády, proběhlo zavíranou branou Kosovo.) Snad jen samostatné Skotsko by bylo představitelné, protože má odjakživa svou fotbalovou reprezentaci, ale to je tak asi všechno. Různí separatisté, včetně těch ze severní Itálie, se dnes omezují na vybojování co největší autonomie v rámci dosavadních hranic států. 
Bruselská byrokracie sice nebude za španělskou vládu tahat její horké kaštany z ohně, na to je příliš líná a opatrná, ale současným rázným krokům Madridu o to víc tiše fandí a Kataláncům dává najevo, jak by jim uměla zatopit, pokud by se opravdu odtrhli od Španělska: žádné výhody společného trhu, žádné euro, kontroly na hranicích, znovu celý přijímací proces a při něm místo ve frontě až za balkánskými státy a snad i za Tureckem. Úprk firem, konec investic, úpadek turismu.
V Barceloně a v celém Katalánsku mezitím vřou vášně: protože nacionalismus, tak jako puberta, je vášeň vášnivá. Rozum jde stranou, jak se emoce rozpoutají, už se jen šíří, už jich jen přibývá. Podívejme se na české národní obrození: také by pro nás bylo ekonomicky výhodnější, kdybychom byli bývali zůstali spíše Němci. Do čela nacionalistických hnutí, to je ostatně dobře vidět právě nyní v Katalánsku, se také zpravidla nedostávají ti nejlepší a nejrozumnější lidé... 
A tak si vůbec nejsem jist, že v plánovaných prosincových volbách zvítězí ekonomické zájmy samotných Katalánců a k moci se na rozdíl od předchozí garnitury dostanou racionálně uvažující politici... A vůbec si nejsem jist, že kdyby se dostali k moci, bylo by to správné: vroucí láska, ať už k ženě anebo k národu, je ochotna utrpět ztráty a přinášet oběti: přináší ráda oběti, a je šťastnější se svou vyvolenou, svobodou nebo ženou, než beze ztrát a bez ní.