Alfie umřel. Bolestnou zkušenost se ztrátou malého dítěte mají milióny rodičů po celém světě. Jenže tahle smrt je jiná.
Je výsledkem stejné zarputilosti, se kterou se Albion před třiasedmdesáti lety pustil do boje se zdánlivě nepřemožitelným Německem. Dnes britský stát rozhodl o tom, že Alfie dál žít nesmí. Jenže tohle rozhodnutí si Británie za rámeček dát nemůže!
Selhalo úplně všechno. Lékaři, management nemocnice, soudci. Taky mlčící politici, kteří se jindy vehementně vyjadřují k resuscitované veverce.
Přitom stačilo tak strašně málo. Dovolit rodičům, aby se zachovali tak, jak by se zachoval každý rodič milující své dítě. Odvézt svého syna do italské nemocnice, která by v léčbě pokračovala. Za peníze jiného státu, který šel tak daleko, že Alfiemu poskytl vlastní občanství.
Britský postoj zdánlivě postrádá logiku. Zemi by další léčba nestála ani vindru, letadlo s veškerým vybavením a personálem bylo připraveno malého maroda odvézt během hodiny.
Soudce Hayden, a spolu s ním soudy dalších instancí přesto rozhodly, že pro těžce nemocného Alfieho bude nejlepší, když zemře. Přes odpor rodičů i části veřejnosti.
Vyloučíme-li možnost, že britští lékaři i soudci nejsou nic jiného, než skupina chaoticky jednajících pomatenců, pak předmětné rozhodnutí nějakou, byť zvrácenou, logiku mít musí.
Kořenem všeho může být myšlenka, že děti patří více státu než rodičům. Že rodič je víceméně pěstoun a stát ví lépe, co je pro jemu svěřené děti nejlepší.
Dalším motivem může být obava, že přes negativní zdravotní prognózu cizí nemocnice v léčbě pokročí a britské zdravotnictví si uřízne ostudu. Ostatně nebylo by to poprvé. Definovat to, co by si uřízly britské soudy, je obtížnější. Ale také by se tomu mohlo říkat justiční vražda.
A to nejhorší nakonec. Možná se britský systém pomalu a plíživě připravuje na to, že podobný postup bude aplikovat i v jiných případech. U senilních stařečků, obětí autonehod s chmurnými vyhlídkami na uzdravení, novorozených mrzáčků, které se nepodaří včas zahubit díky prenatální diagnostice. A tento výčet se dá prodlužovat prakticky do nekonečna.
Dříve se tomu říkalo eugenika. Ta byla populární, a už se začala praktikovat, v Hitlerově Německu. Ale málokdo ví, že velké popularitě se tehdy těšila i v USA. Až pohled na osvobozené koncentrační tábory nadšení pro plošné „opravování lidstva“ na dlouhý čas zchladil.
Nyní se zdá, že dočasně uzavřený džin eugeniky se dere z lahve ven. Myslím si, že míra, se kterou se tak děje, je přímo úměrná tomu, jak se zapomíná na Toho, který zvolil postoj právě opačný.
Náš Spasitel dobře věděl, za jakou sebranku se nechá ukřižovat. Vrahy, podvodníky, smilníky, slabochy a křivopřísežníky. A obětoval neskonale více než soudce, kterému hrozí nanejvýš pár nepříjemných tweetů. Dnešní Britové na tuhle oběť ve velké většině zapomněli.
Jako příslušníkovi malého národa, který leží na průsečíku civilizačních vlivů, se mi chce zvolat: „Bože, dej, ať naše děti nevyrůstají v takové zemi, jakou je dnešní Británie!“