Tak mám zase jednou krizi. Myslím krizi jako politický komentátor (o ostatních krizích pomlčím).
Už několikrát jsem se pokusil napsat komentář o poslankyni Heleně Válkové. Ale... Na jedné straně tento komiksový seriál dodával do veřejného prostoru stále nové udivující epizody rychleji, než jsem na ně dokázal adekvátně reagovat (takže se mi v počítači hromadily náčrtky a k žádnému definitivnímu textu to ne a nevedlo), a na druhé straně jsem tomu byl rád, protože jsem se dovídal stále nové a nové pohledy a okolnosti, které jsem neznal, ba ani netušil a se kterými by se mělo, nějak, vyrovnat i mé definitivní stanovisko k celému seriálu „Helena Válková a lidská práva“ – jenže jsem dost nedobře nevěděl, jak se s tím vyrovnat; ba ani jsem nevěděl, jak se mám na to tvářit... Pěkný zmatek? No právě! Musím říct, že už dlouho, předlouho mě žádný politik tak nezmátl, jako prof. JUDr. Helena Válková, CSc. Jediný příklad: když už jsem měl skoro hotový článek o paní prof. Heleně Válkové, CSc., jako o ikoně typické české bezcharakterní vypočítavosti (tzv. vychcanosti, jak o ní v jednom svém důležitém, ještě předrevolučním textu s omluvou za sprosté slovo psal Václav Havel), když tu ke mně dorazila informace, a doklady k ní, že Helena Válková je věřící křesťanka, k víře se dokonce hlásí a dokonce děla, že kdykoli jí bylo nejhůř, pomodlila se – a bylo dobře. (Jen před vstupem do KSČ se zapomněla pomodlit, jízlivě poznamenal ve svém komentáři Bohumil Doležal.) Co to znamená? Rys čisté naivní nevinnosti, nebo nový rys ještě otrlejšího cynismu? Nebo obojího?
Snad jenom jeden definitivní závěr bych si ve své krizi dovolil: plastelína je tvrdý a dokonale vybroušený diamant ve srovnání s tím, jak se mění realita v čase v různých vyjádřeních Heleny Válkové. To je pak těžko cokoliv komentovat.