Česká republika je opět, po dlouhé době, v první linii světové politiky. Cestu předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan sledují se zájmem politici i komentátoři v nejrůznějších zemích všech pěti kontinentů.
Jako by se vrátil duch našeho prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Málo se to dnes v souvislosti s Vystrčilovou cestou připomíná, ale byl to Václav Havel, kdo nehleděl na hrozby a námitky komunistické Číny a dal přednost lidským právům před obchodními zájmy a jako první čelný představitel státu na světě oficiálně přijal tibetského dalajlámu; po něm pak dalajlámu přijaly desítky dalších významných politiků.
Připomeňme si stručně několik souvislostí.
Po druhé světové válce se komunističtí povstalci postupně zmocnili celé pevninské Číny a vláda prezidenta Čankajška se udržela jen na ostrově Tchaj-wanu; postupně, počínaje Francií prezidenta de Gaula, začaly komunistickou vládu uznávat jako legitimní představitelku Číny všechny světové velmoci a další státy. Komunistická vláda zaujala i místo Číny v Radě bezpečnosti OSN. Vládu Čankajškových dědiců na Tchaj-wanu dnes z evropských států uznává jako jedinou legitimní představitelku Číny pouze Vatikán, který se řídí prastarou zásadou papežské politiky, totiž nestávat se stranou sporu v konfliktech mezi státy ani uvnitř států; polskou hranici na Odře a Nise uznal Svatý stolec až poté, co ji uznalo i Německo. Diplomatické akceptování současné pekingské vlády jako legitimní reprezentace Číny ze strany Tchaj-wanu by i Svatému stolci „stačilo“ k jejímu uznání: dokud Tchaj-wan a pevninská Čína neuzavřou nějakou oběma stranami akceptovanou smlouvu, bude Vatikán respektovat status quo, tedy stav před začátkem konfliktu…
Komunistická Čínská lidová republika tedy Čínskou republiku na Tchaj-wanu neuznává a prohlašuje ji za svoji odštěpeneckou „povstaleckou“ provincii. Reálně ji ovšem uznává, totiž obchoduje s ní a přijímá tchajwanské investice, které zdaňuje jako každou jinou zahraniční investici, ačkoli by ji měla, podle své politické doktríny, pokládat za investici domácí…
Podle podobné logiky komunistická Čína toleruje i cizím státům obchodní a kulturní vztahy s Tchaj-wanem, jen se nikdo nesmí k ostrovní zemi chovat jako k suverénnímu státu. Tchajwanské vládě se podařilo (především finančními dary) přesvědčit několik malých zemí k tomu, že s ní navázaly plné diplomatické vztahy, na což Čína vždy reaguje přerušením vlastních kontaktů s dotyčnou zemí: politika dvojí Číny, tedy uznání té reality, že dnes existují de facto dva čínské státy, je podle komunistické Číny to vůbec nejhorší. Tchaj-wan podle „předpisů“ Pekingu smějí navštěvovat náměstci ministrů, ale ne ministři, místopředsedové, ale nikoli předsedové sněmoven.
Česká republika neplánuje diplomatické uznání tchajwanské vlády, jen český předseda Senátu vidí míru „povolených“ styků jinde než pekingská vláda.
Chováme se opět jako suverénní stát. Jako země, jejíž politika (no, aspoň část její politiky, když prezident a vláda jsou jiného názoru) má také svůj etický rozměr.
Za svoji cestu na Tchaj-wan podle prohlášení Ministerstva zahraničí Čínské lidové republiky Miloš Vystrčil „zaplatí vysokou cenu“.
Jakou konkrétně? Na to čeká tiše a se zájmem celý svět.