Daleko – a blízko. Když kdysi francouzský prezident vyhlásil, že – tehdejší – jaderné pokusy ve Francouzské Polynésii jsou naprosto bezpečné, vzkázal mu premiér Fidži, ať si je tedy odpálí na zahradě Elysejského paláce… Veškeré výbušniny, nejen ty jaderné, chceme mít daleko. V co nejodlehlejších končinách, například u Vlárského průsmyku, a ne v Lánské oboře…
Obyvatelé si zvyknou, protože ono se většinou skutečně nic nestane. Ale někdy přece, jako v roce 2014 v muničním skladovém areálu ve Vrběticích. Znemožnění přístupu k vlastním pozemkům, noční evakuace, celé série explozí, kusy železa létající do kilometrových vzdáleností, roky trvající pyrotechnická očista krajiny – množství obtíží a problémů. Místní už trochu pozapomněli, a nejen, že si neradi ty chvíle připomínají, ale vůbec je netěší, když se nyní, sedm let poté, dovídají, že nebyli obětí něčího šlendriánu či pouhé nedbalosti, nýbrž že se tehdy ocitli v průsečíku globální mocenské zápletky…
Naše země, tak podivně umístěná doprostřed Evropy, vždy byla jevištěm her daleko přesahujících nejen náš život a naše zájmy, ale leckdy i naši představivost. Velké dějiny proto chceme mít pokud lze daleko. Po celé generace jsme se učili – a naučili – že je třeba přežít, což znamená přikrčit se a nechat si velké dějiny přeběhnout přes záda. Kdo se to nenaučil, už tu nežije. Zemřel, anebo emigroval. „Tato geografická poloha, která by / nadělala Čechy i z Eskymáků...,“ zpíval v jedné své básni český básník Ivan Diviš.
Když se nám děje nějaké bezpráví, ozveme se – ale dost neradi. Pardon, nerad si to připomínám, byl to hodně nepříjemný zážitek, ale slyším hlasitý smích Srba, který tomu nemohl uvěřit, když slyšel, že jsme sice povstali proti Němcům i v otevřeném boji se zbraní v ruce – ale až 5. května 1945.