Dobrý den! Dobré ráno! Je neděle 25. dubna 2021, za oknem ještě se tmí, den nový teprve nastává... S kým mluvím, a to už několik dní, každý se dneška obává (nebo se na něj naopak těší, to vím jen zprostředkovaně, je to ze života jiných sociálních bublin, než ve kterých se pohybuji).
Někdo je prostě zvědavý. Jako na řešení nějaké křížovky: „Co asi poví? Čím vysvětlí své týdenní mlčení v asi nejdramatičtějším období našich polistopadových dějin? Předvede nějaký veletoč, změnu svých dosavadních postojů? Nebo se v jeho podání vlk nažere k prasknutí – a koza zůstane celá, bez poskvrnky? Jistě by to dokázal, jen jsem zvědavý, jak by to asi udělal – A co řekne o české zpravodajské komunitě, pokud vůbec něco, zopakuje, že jsou čučkaři?“
Převládaly však obavy: „Užijme si ještě sobotu – v neděli promluví prezident Miloš Zeman...“
Přiznám se, že mě jeho projev nezajímá a určitě ho sledovat nebudu. Jestli mám nějakou úctu k prezidentskému úřadu, a ani ta není přehnaná, prezident je prostě nejvyšší – byť ne nejmocnější – státní úředník, žádnou nacionální mystiku s jeho úřadem nespojuji, tak už vůbec nemám žádný respekt a žádnou úctu k momentální, současné hlavě státu. Ať si ten člověk žvaní, co chce. Jeho moc je dána jen tím, jak umí znásilňovat ve svůj prospěch své ústavní postavení a vydírat, tlačit ke zdi ty z jiných ústavních činitelů, kteří se, z různých důvodů, tlačit do rohu nechají a ještě se při tom usmívají.
Kdybychom jej dokázali všichni ignorovat, jeho moc by se vrátila k jeho reálným ústavním pravomocem – a ty, díky Bohu, opravdu nejsou velké.