Rád bych v několika větách a na jednom analogickém příkladu zareagoval na článek Františka Schildbergera Kdo je v právu? http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-obc/menu-glosy/4265-kdo-je-v-pravu .
František má pravdu. V popisu situace i v tom, že většina křesťanů, často neuvědoměle, straní Izraeli. Když se nad sebou zamyslím, patřím mezi ně. Ale vůbec si netroufám říci, že se nemýlím, natož že vidím způsob, jak tu krvavou spirálu násilí a nenávisti rozplést.
Na dějinném příkladu nám daleko bližším bych se chtěl zamyslet nad tím, zda reálné řešení vůbec existuje. Zdůrazňuji přitom slovo reálné, protože možnost, že se všichni Palestinci a Izraelci přes noc usmíří a časem spořádaně ustaví životaschopnou židovskou – arabskou konfederaci, za reálnou nepovažuji. Na to měli od roku 1948 času dost!
Zkusme si představit, že by Benešovo Československo s návrhem na odsun německého obyvatelstva po druhé světové válce neuspělo. Psal by se květen 1945, na území státu by žilo 5 milionů Čechů, necelé 3 miliony Němců, o něco méně Slováků a pár set tisíc Maďarů. Rozsáhlé oblasti Čech a Moravy, převážně příhraniční, by obývalo jen německé obyvatelstvo.
Není těžké si představit, že nahromaděný hněv by si české obyvatelstvo na Němcích vybíjelo déle a kreativněji, snad i v důsledku frustrace po zamítnutí odsunu. Následovala by léta otevřenější či skrytější diskriminace a persekuce. V kombinaci se sociálním pnutím a komunistickým pučem, který by jistě probíhal jinak a německá karta by při něm zaručeně nechyběla, by se zadělávalo na problémy jen těžko představitelné.
S desetiletími, jak by historická paměť slábla a křivdy bledly, jak by se politicky emancipovala a hospodářsky sílila Spolková republika Německo a nová generace českých Němců doplnila řady prořídlé válečnými ztrátami, by se velmi početné německé menšině dařilo bránit v jejích aspiracích jen díky totalitní komunistické mašinérii. Jenže ta by vzala v roce 1989, naprosto oprávněně, zasvé!
Ruku v ruce se stále zjevnější snahou o osamostatnění Slovenska by neodvratitelně vyvstala otázka postavení německého obyvatelstva v budoucí České republice. Nebo mimo ni. To vše současně se sjednocením Německa. Zatímco rozdělení České a Slovenské republiky bylo územně realizovatelné, oddělení Sudet v jakékoli podobě by jen zopakovalo zmrzačení českého státu z roku 1938.
Začalo by tedy neuvěřitelně komplikované vyjednávání o vzniku česko-německé konfederace. S trvalým vědomím na české straně, že jakákoli legitimní reprezentace na straně německé dříve či později své postavení využije k realizaci kroků vedoucích ke stále užší vazbě na sousední Německo a volnější vazbě konfederační. V realitě Evropské unie by se nemuselo jednat hned o rozbití státu, spíše o markantní kulturní a společenský posun. Společný jazyk, enormní vzdělávací, pracovní i kulturní výměna mezi českými Němci a Německem by během poměrně krátké doby české Němce Česko-německé konfederaci odcizily. V německé části by se přestal využívat i používat český jazyk, legislativa by se postupně harmonizovala s Německem. Je třeba si uvědomit, že nehovoříme jen o městech Aš a Cheb, dokonce ani jen o Teplicích, Chomutově, Ústí nad Labem či Karlových Varech, ale také například o vnitrozemském Žatci. Z města Rakovníka, které leží necelých šedesát kilometrů od Prahy, by se stalo pohraniční město.
Zcela stranou ponechávám zahraniční vlivy, samotné podmínky pro vstup národnostním konfliktem zmítaného Česka do EU (na jejichž formulaci by si Spolková republika Německo dala zajisté záležet).
Nelze si přestavit, že by se české obyvatelstvo na uvedený vývoj dívalo pasivně a s pouhým skřípěním zubů své politické reprezentaci tolerovalo kompromisní postoje. Skutečný vývoj těžko odhadnout, ale být na našem místě kterýkoli jiný ze slovanských národů, byla by občanská válka nasnadě. Pravda, u Čechů si tím tak jist nejsem. Přesto, že nejpozději den po případném odtržení Sudet od zbytku Česka by i největšímu zabedněnci začalo být jasné, že nový státní útvar není z mnoha důvodů schopen samostatné hospodářské i politické existence. Podobně, jako kdyby se Izrael vrátil do hranic stanovených kdysi OSN.
K tomu všemu poctivě dodejme, že odsun německého obyvatelstva a zabrání veškerého jeho majetku zvláště má právní oporu přinejmenším vachrlatou. Viděno takto zpětně a ryze pragmaticky, můžeme být za poválečný odsun nakonec rádi.
Co říci na závěr? Měli bychom si přiznat, že pokroková představa o vybudování ráje na zemi, tolik populární v naší Evropské unii, je čirou utopií. Dokud bude tento svět existovat, budeme na sebe narážet a zápasit, a v nejlepším případě budeme rádi, když přitom nepoteče krev!