Po 24. únoru, v prvním šoku z toho, co udělala kremelská vládnoucí klika, nebyly slyšet jiné hlasy než hlasy na podporu svobodné Ukrajiny. Ale bylo mi jasné, že vyspělá agresorova technika specializovaná na vymývání mozků to tak nenechá – ale stejně jsem nedokázal uvěřit, že někdo bude moci ignorovat fakta o tom, co se na Ukrajině děje, a obhajovat uplatnění hrubé síly velmoci proti menší a slabší sousední zemi. A už se tak děje.
Nesmíme prý „podléhat zjednodušenému pohledu na krizi na Ukrajině“. Ale krize na Ukrajině JE jednoduchá. Je tak jednoduchá, že jednodušší ani být nemůže. Vtrhnout na území sousedního suverénního státu je zločin. Ať už by se takového jednání dopustil kdokoliv. A pro takový zločin neexistuje žádné ospravedlnění, ať už je sousední stát jakýkoliv – tak jednoduché to je. Že se cítím (prý!) sousední, daleko menší, zemí ohrožen a že se mi nelíbí její zahraniční politika, není důvod, abych v této zemi bombardoval školy, muzea a nemocnice, abych zabíjel, svazoval, mučil a odvlékal její civilní obyvatele. A jakékoli vyhledávání důvodů pro ospravedlnění takového jednání není ničím jiným než podílem na zločinu. Tak jednoduché to je.