Společnou návštěvu lídrů největších zemí Evropské unie, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, německého kancléře Olafa Scholze, jakož i italského premiéra Maria Draghiho označil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj za historickou událost. V tom má nepochybně pravdu: historické události totiž jsou různé, dobré i zlé, trapné i takové, které jsou plné pokrytectví; dobře pochopené – i takové, o kterých se zahnízdila v povědomí národů dezinterpretace – a zdá se, jakoby dezinterpretace měla trvat do konce časů...
Především: nemám ani na okamžik pochybnost, že návštěva byla předem schválena a konzultována v Kremlu. Za druhé: je mi jasné, že tato návštěva těsně souvisí s francouzskými parlamentními volbami – že to byli Macronovi volební analytici a konzultanti, kteří mu poradili, že v očích potencionálních, spíše pravicových voličů své strany může takovou návštěvou získat, i když kvůli ní vynechá pár předvolebních mítinků...
Když ještě v době intenzivního ostřelování Kyjeva přijeli na Ukrajinu premiéři Polska, Česka a Slovinska, byl to odvážný čin a znamenal skutečnou podporu pro bojující napadenou zemi. Mezitím se prošli po kyjevském Kreščatyku už všichni, kdo se v Evropské unii považují za důležité.
Co přinesli Macron, Scholz a Draghi ukrajinskému prezidentovi? Množství slov. A slova, jsou-li dobře zvolená, přetrvají věky. Slova mohou potěšit, povzbudit i oklamat.
Všichni víme, co řekl obyvatelům Berlína prezident USA John Fitzgerald Kennedy, když komunisté vybudovali zeď, obklíčili Západní Berlín, uprostřed města nastavěli věže s kulometnými hnízdy a stříleli do lidí, kteří se pohnuli za jimi stanovenou čáru. Ich bin ein Berliner, jsem Berlíňan, řekl Kennedy. Méně už se zná to, co se dostalo na veřejnost až o hodně později: totiž že Kennedy předtím na schůzce se sovětským lídrem Nikitou Chruščovem zeď schválil a vyjádřil plné pochopení pro to, aby Sověti chránili své impérium – i proti vůli jeho obyvatel.
Američané nenechali Západní Berlín padnout, ale obyvatelé Východního Berlína (a celého východního bloku) se museli osvobodit sami. Stalo se tak až po třech desetiletích a jen v důsledku oslabení moci Sovětského svazu.
Ukrajinci chtějí do Evropské unie, protože si myslí, že členství v této organizaci je ochrání před Moskvou. Macron, Scholz a Draghi jim slíbili status čekatelské země, což znamená naději, ale ne o mnoho víc. Od čekatelství po členství může uplynout i deseti i více let. Ukrajina se může stát členem Evropské unie, ale za mého života to nebude, a to se cítím zdráv, řekl zkušený diplomat, bývalý český ministr zahraničí Cyril Svoboda v pohotovém komentáři v pořadu Pro a proti v Českém rozhlase. 
Ukrajinské jednotky na východě země čelí desetinásobné přesile okupantských vojsk. Životně důležité jsou v tuto chvíli především dodávky zbraní. Každé zdržení, prodlení a váhání znamená veliké ztráty na životech, vojáků i civilistů. Západní velmoci nějaké zbraně určitě pošlou, ale ne tolik, kolik by bylo třeba, a ne hned. Macron už slíbil Ukrajině celých šest samohybných děl; uvážíme-li délku fronty, na které spolu Rusko a Ukrajina bojují, vychází jedno dělo na 300 kilometrů. Cyril Svoboda vyčetl z tváří lídrů (chyběly obvyklé úsměvy) a z prázdnoty oficiálního zpravodajství nespokojenost. Já jsem si všiml, že hosté byli sice v rozbombardované Irpini, ale ne v Buče, tedy místě největších zvěrstev okupantů. Politika Západu je tradiční: nenechá Ukrajinu padnout, ale nechá ji bez výčitek svědomí trpět a rozhodně ji nenechá nad agresorem zvítězit.