Vyšetřovatel, který (sedě nikoli na konci dlouhého stolu, ale bezprostředně blízko) podával raport svému caru, se pletl a jednou hovořil tom, že nálož na mostě ke Krymu vezl kamion, a pak že autobus... O čem to svědčí? A tento přebrept nebyl vytřižen, nýbrž naopak zveřejněn. O čem to svědčí? Skutečně máme věřit, že takovýto omyl unikl pozornosti v zemi, kde, kdyby nefungovalo nic, cenzura výstupů z carského paláce vždycky fungovat bude?
A ptejme se: skutečně mohla mít ukrajinská tajná služba v samotném Rusku tolik vlivu a moci, aby nestřeženě uložila silnou nálož do vozidla, když všechny projíždějící jak autobusy, tak kamiony procházejí mimořádně bedlivou kontrolou? Těžko tomu věřit.
Krymský most byl poškozen, ale podivně opatrně: provoz na železniční trati obnovili už v řádu hodin; a na silničním koridoru spadl do moře jen jeden jízdní pruh, druhý zůstal zachován. Skutečně si máme myslet, že sabotážníci, kteří byli ochotni obětovat život řidiče vozidla, si nedokázali spočítat sílu nálože tak, aby se most poroučel do vody celý!? I sama metoda sebevražedného atentátníka je podezřelá: Ukrajina dosud nikdy, ani jednou, tuto nehumánní metodu nepoužila.
Ale proč by okupant poškozoval svou vlastní infrastrukturu? K čemu by mu to bylo? Tady je odpověď mimořádně jasná: k vyhecování nálady, k povzbuzení bojového ducha ve vlastní zemi ("mně se do války nechce, ale když nepřítel ničí v naší zemi životně důležité mosty, tak bojovat musím") a ovšem i k „odůvodnění“ ještě brutálnějších náletů na ukrajinské civilní cíle.
Vyhecovat mužictvo, ale pro zasvěcené, pro ty, kterým je dovoleno číst mezi řádky, je k dispozici tato informace: nebojte se, nebyl to nepřítel, všechno je v pořádku, situaci máme pod kontrolou. To je smysl ponechaného (inscenovaného) vyšetřovatelova breptu.