Zprávy o válce na Ukrajině sleduji každý den, rezonují velice v mé mysli, ale je mi zatěžko o Ukrajině psát a v poslední době i mluvit. Lidé už nechtějí o této válce hovořit: trvá už příliš dlouho a je příliš drsná, Ukrajina se nám vzdaluje – až někam k Jemenu, kde je válka ještě déle a je ještě drsnější, ale jsme si absolutně jistí, že Jemen s námi nemá nic společného: ani uprchlíci odtud k nám nepřicházejí…
Měl jsem radost z úžasné ukrajinské protiofenzívy. Jenže ofenzíva vyvolala na druhé straně mobilizaci a povolání generála, který si už předtím v Sýrii vyzkoušel, jak se vyhrávají války: nikoli na bojišti, nýbrž šíleným silným, absolutním bombardováním civilního obyvatelstva.
A ruská armáda už převzala iniciativu a na východní frontě opět postupuje. Ovšem za cenu velikých ztrát. Vzdor slibům ruského Ministerstva obrany, že na frontu nepošle čerstvě mobilizované vojáky bez výcviku, se tak děje. 13. října o tom informovala ruská redakce BBC: „V podmínkách, kdy početní stavy mnoha jednotek mají daleko k předepsaným a ukrajinská armáda se chopila iniciativy na bojišti, nemá ruské velení prostě čas na výcvik záložníků a někdy je musí do bojů na ohrožených úsecích doslova vrhat hned po příjezdu.“ Ovšem podle zpráv, které BBC získává z ruských sociálních sítí, často chybějí důstojníci a instruktoři a nově mobilizovaní záložníci místo řádné bojové přípravy tráví čas pořadovým výcvikem a nácvikem pochodového kroku.
Ukrajina mi připadala jako přibitá na kříž, nezbývá jí, než trpět: ukrajinská města jsou bombardována od východu na západ, od jihu k severu, ale vystřelit jedinou raketu na jakékoli ruské město si Ukrajina nedovolí: ví, že by tím ztratila podporu Západu.
Ale jak to vypadá, jsou to ruští vládcové sami, kdo se postará, aby trpěli i Rusové.
Jedinou cestou je – na ruské i na ukrajinské straně – vzdát se naděje na vítězství a začít vyjednávat.