Žijeme v čase předvolebním. Celá společnost vře a bublá otázkou, kdo bude zvolen hlavou státu, který kandidát má kolik šancí a jak vycházejí průzkumy.
Přiznám se, že mi na tom nezáleží, je mi úplně jedno, kdo bude prezidentem České republiky, pokud jím nebude nějaký nový Miloš Zeman – ale to, jak se vše jeví, tentokrát nehrozí. Ani Andrej Babiš by mi jako prezident příliš nevadil – jen by byl v tomto úřadě s jeho ceremonialitou ještě komičtější. Ale vadil by mi Babiš znova jako premiér, k čemuž bohužel nakonec asi dojde – pokud ho nezvolíme prezidentem…
Prezidentská role v parlamentním systému, jaký máme u nás, je symbolická, jiným slovem zbytečná, pokud ji někdo nenaplní svojí lidskou velikostí a svým osobním vlivem.
Faktické pravomoci hlavy státu se blíží nule – s jedinou výjimky obsazování čela České národní banky – pokud chce prezident doopravdy vládnout, musí znásilňovat ústavu, což právě končící Miloš Zeman důsledně dělal a prožil tak své prezidentské desetiletí vlastně ve stálé křeči, ke škodě celé společnosti.
Prezidentští kandidáti v těchto dnech přednášejí slohová cvičení o tom, co budou dělat, když budou zvoleni, ale vlastně na nic z toho nemají reálné kompetence. Prezident koná návštěvy a usmívá se na občany, uděluje vyznamenání a ke konci roku přednáší tradičně široce komentovaný projev. Jinak je to jen státní notář, který jmenuje lidi a podepisuje listiny, jak mu je předloží kompetentní úřady – a nemusely by, klidně by soudce mohl jmenovat ministr spravedlnosti, velvyslance ministr zahraničí nebo rektory ministr školství – ale kolem prezidenta a pražského Hradu je aura posvátného & mimořádného; když sám Miloš Zeman navrhoval, aby profesory jmenoval ministr školství, zvedl se proti tomu odpor: profesoři chtěli mít na své jmenovací listině podpis toho nejvyššího...
Když byl prezidentem Václav Havel, vážil jsem si ho jako Václava Havla, jeho lidská a intelektuální velikost ale v mých očích nevzrostla ani o centimetr tím, že byl opakovaně zvolen prezidentem. Sledoval jsem ovšem, jak s touto funkcí lidsky zápasil – a jak jí, na druhé straně, dokonale využíval k mnoha dobrým věcem. (To mělo za následek neutuchající vlny nenávisti, kterým byl vystaven od všech komunistů, nepoučitelných post-komunistů i fašistů v padesáti odstínech hnědi – z čehož byl Václav Havel ke konci svého poledního prezidentského mandátu už nesmírně unaven.)
Po odchodu Václava Havla mě prezidentská funkce přestala zajímat. Václav Havel byl jen jeden: v současné České republice nevidím nikoho, kdo by se s ním dal aspoň přibližně srovnávat. A pokud je, tak rozhodně nekandiduje. Zásoby disidentů došly. Skvělým prezidentem havlovského stylu, a možná ještě lepším než Havel, by byl například Jan Sokol, jemuž prezidentství uniklo jen o píď – ale po něm kdo? Nikdo.