Už před více než měsícem jsem napsal do Skleněného kostela, že mě prezidentská volba nezajímá (odkaz viz níže) – a připojil jsem i pár dobře míněných slov o tom, že prezidentská funkce není důležitá. No – nevím! Za měsíc, který od této mé glosy uplynul, jsem i já podlehl obecné předvolebně-prezidentské atmosféře ve společnosti. S kým mluvím – každý na to dřív či později zavede řeč; moje představa, že téma „volby prezidenta České republiky“ budu ignorovat a ušetřený čas využiji rozumněji, je pryč...
Ono se toho také za uplynulý měsíc hodně stalo: prezidentští uchazeči byli ministerstvem a soudem připouštěni i odmítáni, dopouštěli se zajímavých výroků, vyplouvaly na ně ošklivé věci a příslušné agentury – vědomé si, že teď mají své žně – zveřejňovaly výsledky průzkumů klesajících či stoupajících šancí jednotlivý adeptů a adeptek. A ve zbývajících dnech do volby a velkých televizních debat jistě ještě leccos úžasného uslyšíme.
Vcelku je to docela dramatické – a nejde se tomu vyhnout.
Takže i já jsem začal prezidentské volební klání sledovat a komentovat, zvláště když jeden z hlavních kandidátů – aniž by se ho na to někdo ptal – veřejně vyhlásil, že právě ten, kdo už jako dítě na pískovišti bil ostatní děti lopatičkou, má v dospělosti vládnout – a národ to více méně akceptoval, Babišovy preference po takovém výroku, jak bych očekával, neklesly na nulu…
Je dobré, že máme přímou volbu prezidenta. Bez ohledu na to, jak velké, respektive malé, jsou reálné pravomoci, společenský a prestižní význam této funkce je obrovský – a v peripetiích předvolebního boje se tato společnost o sobě dozvídá mnohé zajímavé věci...
Přímá volba hlavy státu jako proces sebepoznání společnosti. Ano, takto to má smysl.

http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-obc/menu-glosy/4600-ec-3