Před týdnem, na shromáždění svolaném na Staroměstské náměstí v Praze Federací židovských obcí, premiér Petr Fiala řekl, že Česko chce být „hlasem Izraele v Evropě“; ten výrok mě zaujal a dost jsem o něm přemýšlel: to je na tom Stát Izrael už tak špatně, že aby byl slyšet, potřebuje jiný hlas než svůj vlastní? Nebo to znamená, že Česká republika v Evropě, potažmo v orgánech Evropské unie, zopakuje jen to, co si předtím nechá nadiktovat z Izraele? Česko se židovského státu může zastávat, s tím souhlasím, může být, a i to považuji za správné, součástí té malé menšiny, pouhých 14 států, která na Valném shromáždění OSN hlasovala proti rezoluci, jež ani nezmínila, natož aby odsoudila zločiny spáchané teroristickou organizací Hamás 7. října na izraelských civilistech. Ale žádný stát by se neměl prohlašovat za hlas jiného státu. A přebírat de facto za jiný stát odpovědnost. Izrael je dospělý a plnoletý – a měl by mluvit sám za sebe, což taky činí.
Snad to byla od Petra Fialy jen efektní formulace na pouličním shromáždění. Snad to byl první krok k tomu, že distinguovaný a uměřený Fiala by se taky mohl stát táborovým řečníkem a křiklounem, který se ozývá na ulicích.
Už první týden po Fialově vyhlášení (spolu s ještě nezodpovědnějšími výkřiky ministryně obrany Jany Černochové) ukázal, že takový nevyžádaný vládní paternalismus má své následky. Saúdská Arábie odvolala naplánované jednání o dodávkách ropy a nyní se s Petrem Fialou (ale i s členy jeho podnikatelské delegace, s níž cestuje po Africe) pod diplomatickou záminkou odmítla bavit vláda v Nigérii. Petr Fiala protáhl o den pobyt v Keni – a ještě má naplánovanou návštěvu Ghany a Pobřeží slonoviny.