Glosy a komentáře

Recep Tayyip Erdogan je diktátor, diktátor toho typu, jaký byl typický pro první polovinu 20. století; dnes již se v západním světě podobní diktátoři nevyskytují: silní muži nastolující „řád a pořádek“, pěstující svůj osobní kult, rádi řečnící, milující veliké stavby a bombastické paláce; nevadí jim ani volby, pokud je vyhrávají... Koncentrují ve svých rukou veškerou moc.

Útokem na katolický kostel a vraždou kněze, které se dopustili včera v severní Francii, překročili teroristé Islámského státu důležitou hranici; vraždění křesťanů páchali dosud jen na Blízkém východě – nikoli však v Evropě. První otázka, jakkoli může znít hrozně, tedy zní: proč až teď, po tak velikém množství jiných útoků a vražd na evropském kontinentě?

„Vždycky jsme si myslely, že se jednou dostaneš do Bílého domu. Jenom nevíme, proč si tam s sebou bereš toho chlapa,“ napsaly prý kamarádky Hillary Clintonové, když její manžel vyhrál prezidentské volby. Dnešní prezidentská kandidátka už není ta tvrdá, razantní feministka, jako v mládí, je zklidněná věkem (či snad unavená)...

„Na předposlední zimní olympiádě ve Vancouveru získali sportovci z Ruska jen dvacítku zlatých medailí – a to byla samozřejmě provokace Západu, jakou si velmoc, jako je Ruská federace, nemohla nechat líbit; přijala proto oprávněná opatření, jež vedla k cíli, a triumf sovětských, chci říci ruských sportovců na olympiádě v Soči ukázal právě oprávněnost těchto opatření. Jaký doping? Nejde přece o doping – Mezinárodní antidopingová agentura ve snaze ponížit Rusko účelově zařadila na seznam zakázaných látek právě ty chemikálie, které nejvíce pomáhají ruským sportovcům k dosažení jejich skvělých výsledků, jakých Rusko dosahovalo vždy a nejvíce za časů Sovětského svazu...“