Počátkem měsíce se zvlnila relativně poklidná hladina občanského soužití našeho města. Stalo se tak, když zde byly instalovány obrazové panely putovní petiční výstavy Stop genocidě, upozorňující na tragický osud počatých dětí, jejichž drastické usmrcení v těle matky umožňuje – navzdory jejich právu na život – kuriózní zákon.

Pokud jde o uvedenou výstavu, nejsou různé polemiky ničím neobvyklým. Nedávno jsme dokonce mohli sledovat ve sdělovacích prostředcích na toto téma jednání Ústavního soudu. Ten potvrdil, že organizátoři mohou ve svých aktivitách pokračovat, pouze musí napříště učinit opatření zabraňující dětem do 15 let přístup k šokujícím snímkům.

Jak to tedy bylo v Lysé nad Labem?

Nezisková organizace pořádající tuto akci získala předem od městského zastupitelstva souhlas včetně schválení místa konání. Proto připravila jednodenní výstavu sestolkem pro možnost podepsání petice na obranu nenarozeného života a respektovala přitom i podmínku stanovenou Ústavním soudem, což na místě několikrát ověřila i městská policie. Obrazové panely si prohlédlo mnoho lyských občanů a přes šedesát z nich připojilo své podpisy na petiční archy. To považují pořadatelé za dobrý výsledek.

Ne všichni, kdo výstavu zhlédli nebo šli kolem, měli pro tuto petiční iniciativu porozumění, což někteří dávali najevo přímo na místě – zčásti i velmi hrubými urážkami vystavovatelů, v nichž sprostá slova dominovala. Jedna rozhorlená žena jim také vmetla do tváře: „Mám za sebou šest potratů – a vám do toho nic není!“

Rozpoutala se také nenávistná kampaň na lyských facebookových stránkách, odstartovaná příspěvkem s textem: „Kdo dovolil tu nechutnost na zástavce u pošty?!!!“ a zahrnující mimo jiné ironický výkřik jedné z diskutujících: „Mám chuť si střihnout další potrat!“ Nechybělo ani spílání „pánbíčkářům“ a „černopr...níkům“ a vyhrožování radním, kteří akci povolili, až téměř defenestrací.

Společným jmenovatelem nevybíravých protestů bylo odsouzení toho, že se někdo veřejně zastává počatých a dosud nenarozených dětí, tvrdí, že mají také právo na život, a nesouhlasí s tím, že má žena právo zabít dítě ve svém těle. Příznačné je, že se tito vášniví obhájci svobodného rozhodování žen pokrytecky pohoršují nad fotografiemi umělým potratem rozdrcených tělíček a označují je za „nechutné“, zatímco samo drastické konání lékaře nekomentují.

Ano, fotografie na panelech výstavy jsou šokující. Ale to je záměr, neboť by nás všechny měly vyburcovat z pasivity, s níž většina Evropy přijímá skutečnost, že jsou ročně zabíjeny tisíce nenarozených dětí.

Závěrem však přece jen připojím svou připomínku k formě této petiční akce, tak jak jsem tuto připomínku sdělil i jejím organizátorům: Po autentické zkušenosti z předminulého týdne se totiž domnívám, že by zde měla být více zdůrazněna různá jiná východiska z někdy opravdu těžkých situací ženy při nechtěném těhotenství. Mělo by být poukázáno na velký počet zcela zdravých dětí, jimž byla před narozením mylně diagnostikována fatální celoživotní zdravotní komplikace. Neměly by chybět ani šťastné úsměvy postižených dětí, jejichž život rodiče obětavě přijali. A ty drastické záběry umělých potratů nevypustit, avšak prezentovat je ještě diskrétněji, než jen zabraňovat přístupu nezletilým dětem.