Moje početní představivost končí u milionů; obdivuji každého, jehož myšlenky sahají dál: sleduji třeba velmi pozorně, jak se vyvíjejí ceny rodinných domů ve čtvrti, kde bydlím – ale neumím si v praktických důsledcích představit, jaký je to rozdíl, co to pro mě jako pro občana znamená, když státní kasa přijde o 30 miliard ročně (to je plošná sleva na daních podle návrhu poslance za piráty Mikuláše Ferjenčíka), nebo o 90 miliard ročně (zrušení takzvané superhrubé mzdy a daň z příjmu na 15 a 23 procentech podle návrhu poslance za ANO Andreje Babiše), anebo o 120 miliard, když sněmovna v noci na 20. listopad 2020, ke zděšení nejen poslance Ferjenčíka, přijala oba dva tyto návrhy... Kde to žijeme? (Předvánočních pět tisíc korun pro důchodce, aby nezapomněli a volili příští rok Babiše, to už je jen taková malá, několikamiliardová drobnost.)
Ale je mi jasné, že i mě se toto rozpočtové šílenství (termín, který se často objevuje v komentářích lidí, kteří věci rozumějí) nějak dotýkat bude, jen si v plné míře neumím představit jak.
Otázek vlastně není mnoho, jen na ně nikde nenacházím odpověď. Kam až se může stát zadlužit? Jaké to bude mít důsledky? Jak veliká je množina lidí, na které tyto hazardérské populistické kroky zaberou a budou zase volit Babiše?
Vláda se chová, jak kdyby vynalezla perpetuum mobile na peníze (to cituji poslance Ferjenčíka) – a je jasné, že takové perpetuum neexistuje. Zatím vnímám jen náznaky toho, co přijde (nebo může přijít), pokud ke mně takové náznaky dolehly: vedení jednoho z nejmenovaných státních muzeí snížilo už beztak nízké platy uklízečkám; vedení jedné z fakultních nemocnic se jen tak cvičně a neoficiálně zeptalo nelékařských zaměstnanců, co by tomu říkali, kdyby v příštím roce dostali o dva platy míň. Čeká nás bída? Promiňte: ale zasloužili bychom si ji.
Vládní nařízení dodržujeme (rádi neradi) (skoro) všichni. Ale vláda České republiky se dne 19. listopadu rozpadla. Větší vládní strana přijala zcela zásadní fiskální rozhodnutí proti vůli menší vládní strany a s podporou KSČM a dosud opozičních stran. Zákon, který bude platit, tak bude platit „díky“ nové vládnoucí koalici tvořené ANO, KSČM, Okamurovou SPD – a ODS. Zapamatujme si toto složení.
Kdyby měla sociální demokracie nějakou aspoň malou, aspoň reziduální míru důstojnosti, tak by v této chvíli z vlády odešla. Ale ne! Sociálnědemokratičtí členové vlády vědí, že po příštích sněmovních volbách za necelý rok budou muset vládní budovy tak jako tak opustit – a už se do nich nikdy nevrátí. Tak si chtějí užít každý den. Zdůvodní se to ovšem koronavirem: v čase krize není dobré opouštět vládu. Klidně by mohli oznámit, že na ten zbylý rok budou třeba vládu tolerovat, klidně by mohla vládnout po tu dobu vláda v demisi anebo vláda menšinová, už jsme tu měli bizarnější vládní aranžmá. Rozhodující ministerstva v nynější vládě jsou stejně v rukou ANO (kromě vnitra), a na ministerstvech za ANO by se nemuselo nic měnit – prostě bylo by jen třeba dát najevo, že ČSSD není žádná Babišova onuce. Jenže – jenže je.