Volební zákonodárství ve Spojených státech amerických je pro nás, Evropany, pořádně exotické (z toho ovšem neplyne, že bychom měli Spojené státy srovnávat se Somálskem, jak to nedávno učinil /a pořádně mě tím naštval/ zpěvák Ondřej Hejma); forma volby amerického prezidenta je dána jednak tím, že Amerika je federace, a jednak historií. Není to žádné celonárodní referendum, ale volba podle jednotlivých států – a ačkoli americké právo nezná to, čemu se za někdejší československé federace říkalo „zákaz majorizace“, jsou i tak malé státy relativně zvýhodněny, aby je ty velké a početné prostě beze zbytku nepřeválcovaly… Tak se může stát, a naposled se to stalo před čtyřmi léty, když se prezidentem USA stal Donald Trump, že vítěz voleb získá méně hlasů než poražený; a rozdíly to bývají, když se tak stane, o miliony hlasů. A jednotlivé státy, to nám připadá rovněž zvláštní, mají různé volební zákony. Ovšemže, nejsou to žádné samosprávné kraje, nýbrž skutečné státy, s vlastními, třebaže na evropská měřítka krátkými dějinami a vlastní tradicí demokracie.
Druhým pro nás, Evropany, exotickým momentem volby prezidenta USA je systém volitelů, tedy jakýchsi prostředníků. Americká ústava byla vytvořena v době, kdy na území USA nestála jediná elektrárna a nejrychlejší komunikační prostředek se jmenoval kůň. Vůle voličů z jednotlivých států nebyla do Washingtonu přenášena elektronicky, nýbrž fyzicky, prostřednictvím osob, které byly zvoleny, aby ji tam přenesly.
Postupně se z volitelů stala formalita, malebná dekorace, jako z moci králů v demokratických monarchiích, dovolil bych si to přirovnat.
Svědčí o cynismu, a přímo šílenství Donalda Trumpa, že po vyčerpání všech jiných, možných i nemožných cest se pokusil i na tuto instituci zaútočit – a vyvíjel tlak na volitele z některých států, aby místo podle vůle voličů, kterou měli ztělesňovat, hlasovali podle vůle jeho – naštěstí se tak nestalo a sbor volitelů včera (15. prosince 2020) určil, že 46. prezidentem Spojených států amerických bude kandidát Demokratické strany Joseph Robinette Biden Jr. A to 306 hlasy volitelů (přičemž ke zvolení by stačilo 270 hlasů). U uren, volebních automatů a při dalších formách voleb se pro Bidena vyslovilo víc Američanů než pro kteréhokoli kandidáta v dosavadních dějinách USA. Biden zvítězil v 25 státech, a to spíše v těch lidnatějších, a ve federálním hlavním městě; kdyby se hlasovalo celonárodně, jeho vítězství by bylo rovněž jednoznačné: získal o 7 milionů hlasů víc než jeho sok; zvítězil tedy silněji, než před čtyřmi lety Donald Trump nad Hillary Clintonovou. A jeho vítězství jenom „vyfutrovaly“ desítky zamítnutých žalob, které Trumpovi právníci podali opírajíce se o některé nesporné nesrovnalosti – které ale nikde neměly sílu změnit celkový výsledek voleb.
Nejen Joe Biden, především americká demokracie vyhrála velikou bitvu. Bitvu nad zvůlí, demagogií, cynismem, hecováním hloupějších spoluobčanů. Ano, americká demokracie vyhrála bitvu, ale není to důvod, abych měl stoprocentní radost. Nejsme v pohádce Boženy Němcové a politické konflikty dnešní doby nevede princ Bajaja a sedmihlavý drak, nýbrž sedmihlavý drak a drak devítihlavý či dvanáctihlavý...