Afghánské území opustil poslední americký voják. Prohra Západu, nejen Ameriky, celého Západu, s muslimským hnutím Taliban se završila. A celý svět si klade otázku PROČ? Díváme se na obrázky vousatých mužů v turbanech a dlouhých košilích s automatickými puškami v rukou a čteme zprávy o vraždách a násilí – a ptáme se znova a znova: proč? Proč tak rychle, proč tak náhle, proč takhle nelogicky?
Vždyť to přece není možné, aby náš humánní, racionální, rozumný, osvícený, technicky vyspělý, a já nevím jaký ještě svět Západu mohl prohrát s hordou nevzdělaných násilníků, fanatiků, teroristů, vrahů, kteří chtějí vrátit společnost kamsi do pravěku – a ještě před pravěk?
Mysleli bychom si – přece – že stačí, aby se Afghánci setkali s naší svobodnou a tolerantní společností a musí se – přece! – rychle, horem pádem, co nejrychleji, a vlastně se studem, zbavovat svých pravěkých zvyků, chodit třeba dál v turbanu a modlit se do mešity – ale osvobodit ženy, dohnat ztracenou sexuální revoluci, objevit kouzlo tolerance, která vyplývá – přece!!! – z toho, že pravda neexistuje, že každý má svoje názory a nic není jisté a definitivní – jak je to sladké a příjemné pro život!
Proč tohle Afgánci nepochopili? Proč se tak rychle, jak mýdlová bublina, ztratilo, co jsme za dvacet let v Afghánistánu vybudovali? Proč dobře vyzbrojení a vycvičení vojáci afgánské vládní armády nekladli skoro žádný odpor primitivům z hor a přenechávali jim zbraně?
Především: uvědomme si prosím, že americké, britské, francouzské, německé, nizozemské, turecké a české a další vojáky nikdo z Afghánců do své země nezval – a pokud někdo zval, tak jen menšina, která nedokázala sama přesvědčit své spoluobčany, prosadit své názory a svůj pohled na svět. A svoji podporu západním zemím si nechala dobře zaplatit. Jakkoli nám to zní krajně nepříjemně – je to tak: vojáci NATO, včetně těch českých, byli v Afghánistánu jako okupanti. Přesto bych je s nacisty nebo se Sověty a dalšími cizími vojáky po roce 1968 v Československu nesrovnával: zatímco Sověti prostě jen budovali impérium ovládáním cizích území, Západ měl k okupaci Afghánistánu dobré a mravně legitimní důvody; agresorem, tím, kdo rozpoutal válku, nebyli totiž Američané ani další spojenci v NATO, nýbrž útočníkem byl Taliban, když organizoval a podporoval teroristické útoky v zemích západního světa. Okupace Afghánistánu pod vládou Talibanu byla tedy jen aktem západní sebeobrany.
Ovšem okupant je vždy v nepříjemné situaci, chce-li být akceptován; nezbývá mu, než okupované přesvědčit, že jim dává cosi pro ně hodnotného, že jim víc přináší, než bere.
O tom Západ rozhodující většinu Afghánců nepřesvědčil. Nemáme nic, čím bychom nahradili fanatickou, divokou víru Afghánců, nepřinášíme muslimům žádné lepší a hlubší náboženství, nemáme – myslím jako celek, jako civilizace – žádnou jinou víru, než víru v konzum a vlastní prospěch; nic vyššího, velkého, očistného, silného, nic naplňujícího.
Nic, co by promítnuto do běžného každodenního života přinášelo osvobození z bídy, odstraňovalo korupci, dávalo naději na zlepšení poměrů, přineslo spravedlnost a řád… Nic z toho jsme nenabídli. Obdivuhodná a záslužná práce desítek západních humanitárních organizací, které v Afghánistánu působí, to nebyla s to nahradit. Naopak: právě pracovníci těchto organizací hovoří o tom, jak pod vládou dosazenou Američany se život obyčejných lidí zhoršoval a ještě víc přibývalo korupce i bídy a šířila se nejistota z toho, co bude zítra.
Proto jsme v Afghánistánu prohráli. Proto.