Bylo to velkolepé, bylo to až nečekaně velkolepé. Totiž britské rozloučení s královnou Alžbětou II., zemřelou 8. září 2022, zakončené včerejším (19. září 2022) státním pohřbem. Nedovedl jsem si takové rozloučení ani představit. Jenom se divím, co Britové dokázali. Jak všechno fungovalo, každý byl na svém místě, každý věděl, co má dělat, nevznikl ani žádný zmatek.

Na nejvyšší míru mě překvapila především obrovská jednota veřejné moci, nebo chcete-li státu, a obyčejných lidí, snad čtvereční kilometry květin u paláců a v parcích. To, že lidé byli ochotní a schopní stát u silnic, kudy měl projíždět vůz s rakví, že čekali dvanáct i dvacet i třicet až pětatřicet hodin, aby mohli na několik vteřin stanout před rakví s tělem zesnulé panovnice. Fronta byla dlouhá, ve svém největším rozsahu až sedm a půl kilometru. Vše bez incidentů. S vážností a důstojností. V pohodě, kdy lidé na campingových židličkách a ve stanech si povídali, četli – a metr po metru postupovali...

Další podivuhodný soulad, který se projevil při obřadech a ceremoniích za Alžbětu II., byl soulad mezi tradicí a současností. Množství tradic je tak veliké, že nebylo v lidských silách všechny je vnímat, ale přesto tradice působily a byly dodrženy; tradice staleté i moderní, jako ta, že lafetu s rakví táhnou místo koňského spřežení mladí vojáci – což odkazuje teprve k roku 1901, kdy se koně splašili a hrozilo, že pohřeb královny Viktorie skončí fiaskem...

Pohřeb královny Alžběty II. byl zároveň (poslední?) velkou manifestací jednoty Anglie a Skotska. Byl to i příběh Commonwealthu. (Dovolím si odbočku: sama myšlenka Commonwealthu se nezrodila nad Temží; jejím autorem byl indický premiér Džaváharlál Néhrú. Když se Indie, již plně samostatná a suverénní, rozhodla přejít od císařství s britským panovníkem jako – formálním – císařem indickým v čele k republikánskému zřízení a zvolit si vlastního prezidenta, přece jenom si přál nepřerušit úplně vazby s Británií a navrhl vytvoření spolku, monarchií i republik, jehož hlavou bude královna a který spojí země, jež se cítí nějak spojené s britskou tradicí, řekl bych: země cítící nějaký britský sentiment – a to zdaleka nejsou všechny bývalé britské kolonie; členem Commonwealthu také nikdy nebylo samostatné Irsko.)

Soulad Velké Británie a celého světa. Královna Alžběta patřila nejen Kanadě, Austrálii, Novému Zélandu a další desítce menších zemí, kde byla (formální) hlavou státu, ale svým způsobem celému světu. Královna je největší, nejúspěšnější britský vývozní artikl. Čtyři miliardy lidí na všech kontinentech si u obrazovek na několik hodin oddechly od svých stále nesnesitelnějších trampot a starostí a prožily pohádku – živou a pravdivou, uskutečněnou pohádku.

Soulad mezi demokracií a dědičnou monarchií. Neukázal snad právě pohřeb královny, co je to vládnout z vůle lidu? Vůle lidu se nemusí vyjadřovat jen hlasovacími lístky (či elektronickým hlasováním). Moderní monarchie je věcí dohody: lidé, nebo aspoň většina lidí, se rozhodne, že přijme roli symbolu v životě země. I sebenestrannější prezident přichází ze světa politiky. Král nikoli.

Byl bych první, kdo by šel na barikády, kdyby chtěl někdo nastolit absolutistickou monarchii. Ale kdyby u nás bylo vypsáno referendum mezi republikou a takovým královstvím, jaká panují v Evropě dnes, hlasoval bych pro království. (Ostatně myšlenka takového referenda není tak absurdní: monarchie vyhrály referenda v moderní době v Evropě nejednou, ale pak si to někdy pokazily. Dvakrát Francouzi hlasovali pro monarchii za Napoleona III. – ovšem Francie dnes není císařství, a ve třicátých letech se po referendu obnovilo království v Řecku, ale Řecko dnes není královstvím. Zato si po druhé světové válce odhlasovali zachování monarchie Belgičané a král tam vládne dodnes, a na začátku dvacátého století, při oddělení od Švédska, si přála království jako formu nového státu většina obyvatel Norska.)

Opět jedna pohádka skončila. Svět se vrátil do svých těžkých všedních dní.