Propadli jsme falešnému pocitu, že nám vlastně o tolik nejde. Příliš nás netrápí četné dezerce z našich řad, byť se jedná o naše děti, jsme vlažní, své fyzické zdraví ceníme vysoko nad zdraví duchovní. A přitom jde o duchovní bytí a nebytí...
„Co se divíš? Pan papež je profesor!“ usadila mě jednou manželka, když jsem nahlas obdivoval, jak Benedikt XVI. v kázání vysvětlil teologickou otázku, kterou jsem se do té doby trápil. Ovšem: profesory teologie původně byli i Jan Pavel II. a František, o předchůdcích nemluvě. Ale od Benedikta XVI., od jeho slov a gest, se tohle povolání odpárat nedá...
Velmi mě zaujal článek pana Tomáše Valera 🙂 Fakt dobrý! Rozeslal jsem mnoha lidem... Vybavil jsem si vlastní vzpomínky. Když nás soudružka učitelka informovala o jakési aktualitě, přihlásil jsem se a namítl, že na Hlasu Ameriky to viděli jinak. Vzpomínám si i na Peťu, který měl kolizi se soudruhem ředitelem, který mu strhnul z krku křížek. Peťa ihned ubalil řediteli baňu, až mu „přehazovačka“ přeletěla na druhou stranu. Tím ovšem Peťa na učňáku skončil…
Prožíváme první hodiny prvního dne roku 2023. Většina lidí dospává probdělou silvestrovskou noc...
Dnes zemřel papež Benedikt XVI. Myslím, že klidně mohu doplnit přivlastňovací zájmeno: MŮJ papež. Na počátku mé požehnané cesty do katolické církve stál právě tento nenápadný a pokorný pastýř, skrze jehož první slova v roli papeže dne 19. 4. 2005 se dobrý Bůh rozhodl udělit mi milost obrácení. Ano, v tento den jsem skrze tohoto muže uvěřil v Boha, který se světu zjevil v osobě Ježíše Krista. Od té doby byl Benedikt XVI. mým stálým průvodcem duchovním životem...
Každý člověk touží po tom být šťastný. Ve svém životě hledá cestu k tomuto štěstí. Nabízí se spousta líbivých zkratek, ale ty mají háček, který nejlépe vyjadřuje věta: „Zkratkou je to sice dál, ale zato je to horší cesta náročnějším terénem...“
První se probudil Venca. Vlak stál. Měl vypnutý motor a všude byla tma. A ticho! Velmi pomalu jsme se probírali, až Jardův pohled zabloudil ven z okna. Na nástupišti se navzdory pokročilé hodině nacházelo mnoho postav, ale na ty jsme dobře neviděli. Skutečný šok přišel v momentě, kdy se rozsvítil modrý nápis s názvem stanice. „Wien“, stálo tam!
