Lehce se opakovaně ukloním do několika směrů. A usměji se. Ten úsměv je zbytečný, přes roušku není vidět. Snad se jen trochu smějí oči. Takhle po obnovení bohoslužeb vypadá v našem kostele pozdravení pokoje... Důvody, proč tomu tak je, chápu. Přesto mám pocit, že mi něco schází. Gesta nejsou zbytečná!
Sidebar
RSS
Malá zamyšlení
Blbost a hřích (teologická úvaha...)
Největší síla na světě je lidská blbost, je to síla ještě větší než hřích, protože lidí, co nemyslí– tak mi to alespoň připadá – je o hodně víc než těch, kteří se dopouštějí vědomě těžkého hříchu; a potom: lidská blbost má většinou horší následky než hřích, protože hříchům, jakých by se rozumný člověk nedopustil, blbost dokořán otevírá bránu...
Čtyři poznámky k Nanebevstoupení Páně
Křesťanství nehýří barvitými, smyslově názornými popisy posmrtného ráje; o to je biblický příslib věčného života lákavější: člověk přece tuší, že pokud by něco mělo být gejzírem skutečného štěstí, muselo by to být něco zcela mimo možnosti tohoto světa...
Ovoce Ducha Svatého
V listu Galaťanům vypočítává svatý Pavel devatero ovoce Ducha Svatého. Můžeme si je rozdělit do tří trojic: troje ovoce dostáváme jako dar z nebe: to je láska, radost a pokoj; tři definují skutečně křesťanský způsob, jak se máme chovat k našim bližním: to je shovívavost, vlídnost a dobrota; konečně třetí trojice vlastností, jak je vypočítává svatý Pavel, už jde myslím tak trochu pod kůži a klade na nás požadavek: věrnost, tichost a zdrženlivost...
– a Matěje.
„Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje.“ (Skutky apoštolů 1, 23) Tuhle jsem slyšel k tomu místu soukromý výklad, jakousi lidovou exegezi, ale podle mě logickou a výstižnou: „Všimni si, jak je představují: napřed toho, co má tři jména, asi byl významnější a možná ho víc chtěli, a pak – po dlouhé pauze – Matěje. Nějakého Matěje. Žádný titul, žádné příjmení. Jako kdyby s ním moc nepočítali. Není jisté, že to tak bylo, ale je to možné. Zkusme to se vší úctou předpokládat...