Vzpomínám si na kázání jednoho starého kněze, které jsem – už před lety – slyšel v jezuitském kostele v Bratislavě: říkal, že nemáme prosit Pannu Marii, aby nám něco dala „poza chrbta Pána Ježiša“.
Skutečně je časté, že se – ženy, ale často i muži, jen o tom tolik nemluví – obracejí na Pannu Marii s něčím, o co by si Pána poprosit netroufli.
Jenže na rozdíl od onoho kněze to nepovažuji za nedostatek, nýbrž právě naopak za projev víry.
K víře totiž patří nejen důvěra a důvěrnost, ale i bázeň a posvátná úcta, kdy člověk nedokáže s Pánem mluvit jako s běžným kamarádem či kumpánem: „Potom se ho už nikdo neodvážil na nic zeptat...“ (srov. Mat 12, 24); a platí to nejen pro, takříkajíc, běžné publikum, nýbrž i pro jeho učedníky: když čteme v Janově evangeliu o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem na břehu Genezaretského jezera jezera, svatopisec nám říká: „Nikdo z učedníků (a byli mezi i Petr a právě Jan!) se ho neodvážil zeptat...“ (srov Jan 21, 12).
Jsme totiž všichni hříšníci, a když si to uvědomíme, umlkáme: „Vytráceli se jeden po druhém, představení nejdřív...“ (srov. Jan 8, 9).
Kolikrát jsme přece zažili, to „Promluv s ním, prosím tě, on na tebe dá...“. Je to projev nedůvěry k tomu, ke komu hledáme přístup skrze prostředníka? Nebo je to spíš pokora a nedůvěra k sobě samému? Jistě, může to být oboje. Ale není to projev nedůvěry v moc a pomoc toho, kterého prosíme.
Onen kněz, se kterým teď – za jeho zády... – polemizuji, to možná myslel i tak, že skrze Pannu Marii prosíme někdy o věci, které nejsou správné.
Víte, kdyby zpráva o zázraku v Káně Galilejské nebyla v evangeliu (Jan 2, 1–11), nýbrž v některém z apokryfů, uváděla by se určitě – už celá staletí – jako jasný důkaz toho, jak absurdní, až zvrácené a evangeliu cizí je myšlení apokryfů. Copak by Ježíš, který je Boží Syn a má veškerou moc, svoji moc užíval pro výrobu vína? Copak by ten, který nás přišel spasit a vykoupit, a ne dávat do pořádku naše pozemské spory a zástoje, mohl řešit nedostatek vína na svatbě!? Vždyť se odmítl angažovat i v daleko závažnějších problémech: „Někdo ze zástupu ho požádal: ´Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.´ Ježíš mu odpověděl: ´Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?´“ (Luk 12, 13–14). A důkaz poslední důkaz, že historka z Kány Galilejské je vymyšlená, a to hloupě, až trapně a nedůstojně, by byl v tom, že hosté, proto které Ježíš zaopatřil zázračným způsobem víno, už nebyli tak docela střízliví (srov. Jan 2, 10). A přece je to pravda. Ovšem stalo se tak na přímluvu Panny Marie.
Žádná trapná a těžká situace v našem pozemském životě není pro Pannu Marii a pro její přímluvu dostatečně bezvýznamná, aby se jí nezabývala, aby ji neřešila. A pán její přímluvě vyhoví.
Kdykoli slyším od nějakého evangelického kazatele či aktivisty to známé: “Nemáme přece jiného prostředníka u Boha než Ježíše,“ vždycky si říkám: „Ano, jistěže ano, jak jinak, to je soterologická pravda – ale jsme přece lidé a pomáháme si navzájem, ti v nebi i ti zde na zemi. Kdo jsi, kupříkladu ty, když lidem kážeš a hovoříš o Pánu Ježíši?“