Mám takový podivný zvyk: snažím se denně účastnit mše svaté. Z toho vyplývá, že když nastane doba letních putování, musím se dopředu podívat, kde a jak by to v místě mého pobytu bylo možné. Vcelku hladce je to vyřešené v Chorvatsku. Tam na malém ostrově slouží v místním kostelíčku denně dvě, v neděli dokonce tři mše svaté. Podobně hladce je to vyřešené v Turecku, tam je jasné, že mše nebude žádná, s tím tam už jedu a mám alespoň možnost se na Pána těšit a po týdnu „jen“ duchovního svatého přijímání a modlitby se s ním v eucharistii o to radostněji potkat.
Problém, a to prosím velký, nastává v naší zemi. Například na Šumavě. Můj čerstvý zážitek je děsivý. Už ze zveřejněného rozpisu bohoslužeb je jasné, že je to bída. Leckde se mše svatá některé dny široko daleko neslouží vůbec. Ale aspoň o tom víte dopředu.
Já jsem na prodloužený víkend zavítal do jednoho většího, malebného města. Webové stránky zdejší farnosti byly aktuální, včetně rozpisu bohoslužeb o prázdninách. Tudíž se zdálo, že mám vystaráno. Nicméně na místě jsem na dveřích kostela ve čtvrtek zjistil, že se rozpis oproti internetu liší, a to tak, že v pátek v podvečer mše svatá není. A to zrovna na slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Na omluvu nutno dodat, že mše byla v 8 hodin. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli snídani od 8 do 9 a necestuji sám, nýbrž s manželkou, která do kostela nechodí, rozhodl jsem se hledat mši svatou v okolních městech.
V 15 kilometrů vzdáleném městečku mají farní webové stránky poněkud zastaralé. Dokonce ani jméno faráře není aktuální, ač ke změně došlo, jak vím, už před delším časem. Na stránkách diecéze jsem však rozpis mší svatých nalezl a u pátku bylo napsáno „v 17 h celoročně“. Tudíž jsem si řekl: je vyhráno!
Před zmíněný kostel jsem přijel v předstihu, byl až k mříži otevřený. Nicméně nikde žádná vývěska s oznamem čehokoli. V chodbičce velká nástěnka, na které byl pouze rozhovor s místním farářem, ve kterém ho autorka oslovovala pane plus křestní jméno. Už to mě odradilo od toho, abych ho četl. V malé vitrínce na dveřích kostela prázdné desky. Vitrínka ale uzavřená, tudíž nepředpokládám, že by někdo něco z obsahu ukradl.
A v oněch 17 hodin se nic nekonalo...
Tento způsob spravování farnosti je pro mě a věřím, že i pro Boha, naprosto nepřijatelný. A to se zatím pohybuji v rovině čistě materiální ve smyslu plnění svých pracovních povinností. Dovolím si malé srovnání. Jak dlouho bych asi byl řidičem tramvaje, kdybych do práce přišel jen někdy, aniž bych oznámil důvod své nepřítomnosti, kdybych nedodržoval jízdní řád nebo projížděl zastávky...
Shodou okolností, jak vím, je v této farnosti řada věřících, kteří nechodí ke svátostem, cvičí jógu a konají všelijaké podivné duchovní praktiky. A není divu!
Vysluhování svátostí je ten nejzákladnější Boží požadavek. Často mluvíme o tom, jak je církev v naší a nejenom naší zemi v krizi. A stěžujeme si, že důvodem je pohanský svět, mediální útoky a lži, které se o nás šíří. Ne! Důvodem je naše nevěra a mnohdy minimální zbožnost. Nemodlíme se, kněží neslouží mše svaté, my se jich neúčastníme, nechodíme ke svátosti smíření, a to je ten důvod krize!
Bůh po nás nechce, abychom svět dobývali světskými prostředky. Abychom se promenádovali na Facebooku, žvanili v televizi a nevím kde všude. Máme milovat, modlit se a především spoléhat na Boží milost. A ta k nám jinak než skrze modlitbu a svátosti nepřijde!
Jedna Boží milost ale pro mě skrze tento příběh připravena byla. Bolestně jsem pocítil, jaké to je těšit se marně na setkání s Pánem, navíc v den tolik památný pro naši křesťanskou víru, jako je slavnost svatých Cyrila a Metoděje.